 |
|
|
|
|
|
 |
| |
2. - 4.6.2000
Účast: Barča, Iggy,
Vojta, Kosťa,
Renča, Kelímek, Housenka,
Milda, , Špičák, Iva, Sucháč, Péťa, Klimeška,
Jitka, Honza, Džemel, Zdeněk, Hanz, Míša, Šimáno, Katka, Lucka
a Hubaldo
Rok se s rokem sešel a, ať je to k nevíře,
někteří jsou opět o jedno jaro starší. Tentokrát los vybral počátkočervnové
jedince Igyho s Vojtou, kteří ve svém rodném kraji zajistili na tento víkend
chat. A když se k nim ještě zahraniční akvizice Barča a černouhelník
Kosťa přidali, bylo zaděláno na velice důstojnou oslavu. Nic na tom neměnil
fakt, že účast odřeklo několik známých jmen. Kapli musel doma hostit sudeťáky,
tím pádem Šára měla účast zakázánu. Některé věci se prostě podmiňují.
Jiní měli zase studijní povinnosti. Dnes již graduovaná Bea, která toho času
do sebe soukala vědomosti, kterými posléze rozmetala státnicovou komisi.
Absentovala také Sylva, která zase dominovala u zkoušky a ještě někteří
lidé,
*
samozřejmě Mara s Evčou (zdravím Chomýž)
ale my ostatní jsme byli zde, abychom opět psali společné dějiny. Již
dopředu jsme servery bombardovali našimi maily, kterými ti informovaní
instruovali ty blbé. Nezbytně nutnou podmínkou na této akci byly, kromě
obligátního krýglu, také plavky, neboť tato párty se konala na břehu
samotné Těrlické přehrady. Pro nás, kteří jsme do té chvíle považovali
za pupek světa rybníček Brčálník, to bylo něco obdivuhodného.
Tak tady se v pátek
2.
6. začalo vše odehrávat. Příjezd na místo
byl vyloženě fakultativní. Postupně, jako švábi na pivo, se v průběhu
odpoledne trousily skupinky lidí ze všech koutů republiky. Někteří
dorazili vlakem, jiní autobusem či pěšky, byli i tací, kteří neváhali
oprášit své „Ukrajiny“. A ty, kteří už nemohli dále, svážel do střediska
Igy se závoznicí Jitkou ve své limuzíně. Když jsme okolo páté hodiny
vystoupil z jeho ševroletu, byla zde už zformovaná solidní sestava. S pivem
v ruce mě přivítali Špičkin s Ivou, Sucháč s Peťou, Hanz,
Milda a Míša Michal. Nad vším důstojně dohlížel Herbie, který
kontroloval, zda mám ruce v kapsách, zvláště při vítání s ženským
výborem. V koutku se potutelně krčil mistr Radegast v elegantní
kovové bečce č. 50, který jakoby tušil, že v kombinaci se zákeřným
slunkem opět ovlivní naše, jindy seriózní a uhlazené, chování příštích
dnů. Vyskytl se první problém – neměl jsem svůj krýgl, neboť do batohu
se mi nevešel. Vezl jsem totiž ještě Kolďovy věci, neboť ten se v tu
chvíli spolu s Džemelem mučil ve stoupání na 102. kilometru. Naštěstí
vypomohl vojta, který někde splašil stylový plastový kelímek, a tak všechno
dobře dopadlo. Hanz mi v tu chvíli se svou zavařovací sklenicí jen tiše
záviděl. Druhý problém přišel v souvislosti s ubytováním. Přidělená
buňka měla do pěti hvězdiček pořádně daleko a to i přesto, že jej místní
správce těsně před našim příjezdem vybavil elegantním sektorovým nábytkem.
Chudák kvůli nám oželel svou recepci a se slamníkem se odstěhoval někam
do ústraní odkud precizně řídil celé středisko – moc dojemné. Náhle
ovšem zasáhl, když nám nekompromisně rozházel zbylé dvě chatky. Co tím
sledoval tento rádoby člověk, jehož zjev nápadně připomínal kombinaci
Freddieho Cruegera, s panem Hydem v reklamě na nebezpečí výbuchu
methanu v OKD, se můžeme jen dohadovat. Jisté je, že na hádky nebyl
prostor. To se dalo usuzovat z Vojtova vyděšeného výrazu, vždy když
se vracel z jednání. Byl celý zpocený a jediné co ze sebe vypravil
bylo, že před měsícem ještě takhle nevypadal. Náš dočasný šéf působil
jako černá ruka. Zřejmě spokojen s účinkem své vizáže se nás ještě
za čerstva snažil dostat do kolen tím, že nám zvýšil o 5 Kč nájemné.
Neuspěl, a tak jsme už o něm ten den neslyšeli. Za to jsme slyšeli lákavé
šplouchání vln a svištění vleku na vodní lyže. Ta výzva, na kterou jsme
se tolik třásli, byla příliš vysoká. Se Špičkinem a Mildou jsme se jali
objevovat krásy tohoto sportu. Staří mořští vlci, kteří obsluhovali
vlek, se na nás, jako na novice, zprvu dívali pobaveně, zřejmě čekajíce zábavnou
šou. Sem tam padla na naši adresu i nějaká poznámka, ovšem po našich
brilantních rozjezdech stáhli ocas mezi nohy a dobrovolně šli vrátit
licenci. Jen Špičkin usoudil, že jeho čas na vodní lyže ještě nedozrál,
a po několika skobách z mola, jen tak na protažení, zůstal raději na
souši s ostatními diváky. Zvláště duo fans Sucháč – Peťa působilo,
i v té závratné rychlosti, na houpací lavičce idylicky, jako výjev z Babiččina
údolí. Pak se konečně objevili naši dva bikeři. Kolďa s Džemeldou i
po sedmihodinové cestě dokázali skvěle zahrát únavu. Aby pracně secvičenému
divadlu dodali špetku důvěryhodnosti, zašpinili se před dojezdem blátem a
prachem na políčku místního zemědělci. Později, pod tíhou důkazů, se
sklopenými hlavami přiznali, že více chlastali než jeli. Hovořili něco o
130 kilometrech,. Nebo 130 hospodách? Už ani nevím. V jednotkách jsem měl
vždycky bordel. Rychle hupli do přehrady, aby trochu svlažili svá těla, ale
hlavně propláchli trikoty notně nasáklé pivem. V zápětí náš řidič
slečny Daisy Igy přivezl odněkud Barču s čerstvým panem doktorem Šimánem,
takže zahajovací sestava prvního dne byla kompletní. Na osmou hodinu večerní
byla jako tradičně stanovena večerka. O nečekaný program se však postarali
místní rybáři, kteří zřejmě s vidinou bohatých úlovků přichystali
oheň. Jediný úlovek, který jsme však za celý den viděli, bylo lano od lyžařského
vleku, které jeden z rybářů zkušeným pohybem zasekl při nahazování.
Asi chytal na šroubky nebo hřebíčky. Každopádně s lanem několik vteřin
zápasil, než mu, po hříchu, asi pětadvacetikilometrovou rychlostí v hodině
spokojeně ujelo. Ale snaha se cení a trochu optimismu nikdy neškodí. Díky
tomu jsme se mohli rozmístit kolem ohně a trávit večer tam. Samozřejmě se
popřálo oslavencům, kdy přání všeho nejlepšího bylo završeno hozením
do přehrady. Hned vedle chladící se bečky, kterou aktivně hlídala Barča,
aby neuplavala. Ideální dárek pro každou domácnost dostal Igy v podobě
broskvového lubrikantu. Na nějakou univerzálnost však nebral ohled a dal mu
s Hanzem pohulit ještě téže noci. Velký ohlas vzbudil kupodivu také
čokoládový nanukový dort, který po několika kolech zmizel, a o kterém se
mi někdo snažil zákeřně nakukat, že je karamelový (že, holky?). Toto
nedorozumění mále skončilo incidentem v podobě mucínu, ale nakonec
jsem ten šok ukočíroval. Co se nepovedlo, to se nepovedlo. Každopádně Kolďa
s Džemeldou se touto scéno výborně bavili. A Milda jim kvalitně
sekundoval. Vše pohotově napravil Herbie, který při cestě na záchod
utrousil mucíny přímo za chůze. S každou akcí prostě rostou naše
zkušenosti ve všech směrech. A kdo jiný by měl být o krok napřed než náš
trenér a vychovatel. Pak Špičkin vytáhl kytaru, zvuk cédéček nahradily naše
vokály. Tady bych rád poděkoval svému servismanu Michalovi za jeho bleskové
nadmíráky, zásluhou kterých se mi slova sama hnala z úst. Nebyl jsem v tom
zdaleka sám. Např. Hanz nás obohatil další lekcí z kurzu romštiny,
takže s Kolďou můžeme ve Vítkovicích oslnit dalšími slovičky jako
„barevný svět“ a „Rómové hovoří (Oroma vakeren)“ – velice užitečné.
Ale především se hromadně pělo až do pozdních nočních hodin, kdy jsme
to postupně zabalili.
3. 6. Ráno
každý vstával, jak se mu zachtělo. Taky to tak vypadalo. Celé vstávání
se, od ranních ptáků až po muchlíře „natáhlo“ do asi čtyřhodinového
intervalu, takže slovy „dobrý ráno“ jsme některé jedince zdravili ještě
o půl dvanácté. Mile mě překvapil Džemelda, který mě za rozbřesku
pohostil čajem ze svého keramického půllitru, o kterém se obával, že
praskne. Nakonec praskl, ale čajem to rozhodně nebylo. Idylická scéna za
probouzejícího se dne nápadně připomínala reklamu na Douwe Egberts, jen
ten popěvek chyběl. Džemelda si hned po ránu musel připadal jako bájný
obr Atlas, když na záchodě místo nebes držel na ramennou u zásuvky
rychlovarnou konvici kvůli krátké šňůře. Z jeho těžkého údělu
jej však po několika minutách vysvobodil kýžený bod varu. Herbie zase marně
hledal na cestě své zapomenuté mucíny. S pobavením zjistil, že už
jsme je dávno roznesli na svých sandálkách, neboť jsme v tu chvíli
netušili, že by nám Herbie házel po nohy nikoli klacky, ale přímo kosy. Ve
sportovním rozletu nám chvíli bránil nějaký místní oddíl, jsme museli
trpět pohled na jejich plácání. Ale krátce před polednem již nastoupili
opravdoví šampióni. Skok na můstku nám byl hned na úvod opět zatrhnut.
Vlekaři měli evidentně strach z toho, abychom na můstku s kritickým
bodem 60 metrů, nezastínili výkony místních rádobyrekordmanů. V našich
silách tušili neskutečné výkony. A pokud by ještě foukl příznivý spodní
protivítr z jihozápadu, hrozilo, že svými telemarky budeme ohrožovat
koupající se rekreanty na protějším břehu. Proto jsme se museli spokojit
se statickou jízdou v kruhu, kterou jsme jen tak ze cviku proložili občasnou
finesou. Do vláčku se zkušeně zapojili lyžař Džemelda a létající
doktor Šimáno. Jen Kolďa nastavil na tykačku vodní hladině své drzé čelo.
Seč dobře instruován, zapikoval to z mola po hlavě přímo do vody. A
aby nevyšel ze cviku, tak rovnou čtyřikrát. Zřejmě mu okruh připadal za
dvacet korun přehnaně dlouhý. Jízku si užíval především Milda, jež záhy
musel lyže vyměnit za šanony s přednáškami a odjel do jihomoravské
metropole obhajovat své vědomosti. V poledním parnu nás také opustili
Peťa se Sucháčem a Michal. Naopak přijela nebo byla přivezena zubní
kolaborantka Katka a také Lucka s Klimeškou. Ty dvě přijely dokonce na
kole. Svůj příjezd avizovaly již na pátek, ale zřejmě na trase Ostrava
– Tělicko zakufrovaly, neboť do tábora se dostavily promrzlé a pokousané
od ledních medvědů. Ty medvědy jsme možná vyfasovali na oběd, neboť těžko
lze odhadovat, co plavalo v tom guláši. Každopádně, jak potvrdil i
Vojta, bylo podezřelé, jak byl při vyjednávání stravy místní šéf
ochotný. Ne tak, když jsme si chtěli z restauračky vypůjčit do chatky
pár židlí s vidonou, že tisíce návštěvníků by si pak neměly kam
sednout. Zřejmé však bylo, že ty tisíce návštěvníků si výjimečně
pro tento den zřejmě vybraly jiný plac. To jsme ještě netušili, že je to
jen jeden z arzenálu správcových vtipů. Po obědě se Špičkin, Igy,
Herbie a Šimáno jali hrát volejbal a my ostatní se věnovali lenošení,
koupání a občas jsme to prohodili lyžemi. Ten den však vlek nejezdil pravda
nejplynuleji. Ale to nemohlo zkazit naši pohodu, kterou by se nestyděl
ilustrovat pro budoucí generace ani sám Josef Lada. To už byli mezi námi také
čtvrtý oslavenec Kosťa s Renčou, kteří hbitě přispěchali z pre-oslavy
v Michálkovicích. Tradiční bašta na Kosťově zahrádce byla brzy
vyklizena, a tak zmíněné duo se objevilo pro mne až nečekaně brzy. Dokonce
tak brzy, že jsme nechca ignoroval Kosťovy telefonáty, neboť jsme v inkriminovanou
dobu řádil ve vlnách. O to větěí bylo mé překvapení, které se zdvojnásobilo
po té, co nás Kosťa začal krmit zbytky ze své předešlé párty. Myslím
tu párty, která byla den předem,takže kvalita a čerstvost potravin
korespondovala s tímto datem (vysvětlení pro neznalého čtenáře). To
odpoledne začal v místním areálu působit stín nějakého šotka, nebo
že by pomstychtivého správce rozčarovaného nad absencí tisíců návštěvníků?
Kdo ví. Výsledkem však bylo, že Barča ztratila brýle (hlavně že měla kšiltovku),
Herbie ztratil taky brýle, Kosťa nůž. A to jsme ještě netušili, že jsme
někoho zasponzorovali volejbalovým balónem a už jsme vůbec netušili, že
fotbalový se měl vbrzku poroučet za ním. Zřejmě hned po přátelském
fotbalovém špílu na místním plácku. Asi si ho rozhodčí Collina odnesl na
památku do Kolína. Odpoledne jsme si proto ještě spestřili vodními lyžemi.
Já s Džemeldou i monolyží, k jejímuž zvládnutí se Džemelda
dostal patentovaným stylem 2 + 1 kolo za pouhých 60 Kč! Kupujte v TV
Shopu! Ale to už jsem s Herbiem pozoroval místní hvězdu Igyho, který
ve vestičce putoval na molo. Jako domácí závodník má zdejší trať
dokonalo zmapovánu, a tak jsme čekali i nějakou ekvilibristiku. Igy zkušeným
okem vybral lyže, nasadil a postavil se bezeslova na molo. Start ze stoje zvládne
opravdu jen zkušený harcovník. „To je frajer“, říkali jsme si s Herbiem
se zatajeným dechem. A taky že byl. Lano se napřímilo a Igy vystartoval.
Jeho bleskový start tři sta z místa překvapil zřejmě nejen diváky,
ale i samotné lyže, které se zapomněly jaksi na molu. Zato Igy pleskal břichem
po hladině jako čerstvě hozený placák a svou jízku ještě vyšperkoval dvěma
plochými vruty nazad než ho asi po dvaceti metrech lano pustilo. Celá šou se
odehrála tak rychle, že jsme s Herbiem nebyli schopni slova. „Tak
takhle trénuje profík“, vymáčkli jsme ze sebe, když jsme Igymu uznale plácali
po ramennou. Když nám skromně prozradil, že dnes jel poprvé, vůbec jsme mu
nechtěli věřit. Když jsme ten výkon popisovali ostatním, všichni obdivně
vzhlíželi k našemu hrdinovi. Nejvíce však Kolďa, jehož ranní starty
se mistrovu podobaly nejvíce. Proto možná s námi nešel na podvečerní
tenisový turnaj a raději jel na kole objíždět místní hvozdy, aby si promítl
taktiku na další den. My ostatní jsme svým podvečerním programem udělali
těžkou čáru přes rozpočet právě probíhajícímu French Open, neboť celá
tenisová špička dala před Roland Garros přednost těrlickým kurtům, čímž
se neoficiálně staly místem tenisového turnaje roku. Svůj tenisový um zde
svedla mužská část pokolení, mezi nimiž se vklínila jediná žena (nevím
jak se jmenuje, ale svou hrou nápadně připomínala Hanku Mandlíkovou v době,
kdy ještě nechodila s Janou Novotnou). Své souboje zde sváděli Džemelda
se Špičkinem, duo Vojty s bratrem, božský Igy, Herbie a Šimáno.
Jejich hra nás diváky doslova zvedala ze sedadel. Mezi dělovými servisy,
nespočetnými prasaty, returny i hysterickými výkřiky při promarněných
fiftýnech se na tribunách řinula jedna mexická vlna za druhou. Mé pocity
byly trochu zkaleny podlým trikem místního hokynáře, který mi s vidinou
růstu tržeb doporučil ze svého plochého sortimentu zaručeně nečokoládový
nanuk, jež už na obrázku svým jahodovým zjevem vypadal dosti bizarně. A
když jsem ho otevřel, co myslíte? No byla tam. Takticky nasekaná na malé
kousíčky, kterými zákeřný výrobce simuloval jahodová semínka. Provokatérky
Barča s Katkou se jen smály tomu zdánlivě zanedbatelnému množství
tmavé odpudivé hmoty, které však u nejmenovaných jedinců může vést až
ke společenské katastrofě. Ale Hanz stál celou dobu při mně, nebo se
alespoň smál míň okatě. Holky pak svou chybu napravily u nás nedostatkovými
sušenkami, které Barča krade Polákům. Okamžitě byla jmenována mou
exkluzivní dodavatelkou. Já na oplátku jsme se zavázal dodávkou jedněch šortek
ze své velkovýroby, jejíž prototyp jsem celý víkend prezentoval na sobě.
Stejné množství je smluveno i pro Jitku, která můj model obdivovala nejvíc,
samozřejmě celá kolekce bude zdobena unikátním křížkovým stehem – přes
to vlak nejede. Jitce jsem celý víkend musel blahořečit za nepřetržitou
dodávku opalovacího krému i s precizní aplikací, čímž mé
druhé letošní loupání odložila až na konec zkouškového období. Naši
sestavu, která svým hecováním dosahovala neuvěřitelných až disharmonických
výšek, samozřejmě doplňovala svým typickým hihňáním i Klimeška, pro
kterou to byla jedna z posledních akcí před odletem za louži. S děvčaty
jsem postupně putoval mezi dvorci (v tomto případě nikoli prsními), a
kochal se hrou kamarádů. Než jsem si dal taky jeden špíl s Herbiem.
Dramatický zápas plný zvratů, napětí a neskutečných úderů nečekaně
ukončil ve finále můj nazouvák, který nevydržel dynamiku mého doběhu
Herbieho čopovaného prohozu. Tak jsem cestou zpět musel odpajdat pěcha
naboso. Po cestě do tábora se nečekaně zjevil Hubaldo na kole. Jeho čtyřiadvacetihodinovou
sekyru zavinil zřejmě skládací bicykl neznámé značky, kdy Hubaldo byl po
cestě nucen často odpočívat. V kempu následovala nezbytná koupačka,
při které Kosťa nejprve vyděsil a v zápětí něčím pobavil na břehu
si hrající dívčinu. A Herbie mu zatím chtěl lišácky skovat věci, že?
Ale pak se dal dohromady a ukázal nám s Džemelem, jak se čistí ráfek.
Večer se opět udělal oheň. Na rybáře se už nedalo spoléhat, a proto
Vojta přivezl z domu teplé párky a mražený chleba. Hození do vody
neunikl ani Kosťa, kterému na zádech mezi již dovezená jelita přibyla další
dvě od betonového srázu. Na naléhání Ivy vytáhl Špičkin kytaru a opět
hrál jako zamlada, ačkoli jeho prst svítil krví jako rudá záře nad
Pacifikem. Měli jsme tak jedinečnou příležitost vyslechnout si dosud
nepublikovaný song z Herbieho repertoáru „kamaridkamája“. Poučen z předchozího
večera jsem v jeho případě nic neponechal náhodě a proto Herbie po každém
hltu piva nebo špiritusu musel povinně přijít mi říhnout na ramínko. Nálada
se rapidně stupňovala, neboť pivo docházelo a bylo nahrazováno vícestupňovou
lihovinou. Ale nezapomínalo se ani na osvětu. Krátce po půlnoci jsem kolegům
medikům, přesně jak mě poučil Džemel, osvětlil problematiku gatismu z oblasti
neurologie i s praktickým učebnicovým příkladem ze života. Oheň
pomalu dohoříval a postupně jsme já, Igy, Špičkin, Hanz a Hubaldo osiřeli.
Společně jsme čekali na východ slunce, když najednou kde se vzala, tu se
vzala, stála u ohniště známá postava s obličejem jako vystřiženým
z obrázkové příručky plastického chirurga. „Jestli tu do deseti
hodin nebude klid, tak zavolám policii“. O půl čtvrté ráno nemohl říct
správce nic vtipnějšího. „To je Crusty!“, burácely děti. Už jsme věděli,
s kým máme tu čest. Známý klaun a vtipálek nás úplně na několik
minut odrovnal. Když jsme byli konečně schopni vstát a otřeli si zaslzené
oči, byl Crusty fuč. Později se Džemelda svěřil, že když šel ze záchodu,
tak viděl od ohně odcházet siluetu postavičky za cinkotu rolniček. Když
Igyho konečně přešly křeče v břiše od smíchu, spadli jsme do bujaré
nálady zase, když jsme kempujícím Švédům dělali domácí atmosféru písní
„Money, money, must be funny“. Pak jsem
se již vydal na lože, které jsem měl v chatce, již obývali Kouč s Herbiem.
Uvnitř bych měl však strach zapálit sirku. S kyslíkovým dluhem jsem
se po několika vteřinách vypotácel ven s cílem, že už se tam nevrátím.
Jediné, co jsem stihl, bylo vzít si peřinu s úmyslem nocovat na lavičce
pod širákem. Mezi šprušlama však na mě neustále táhlo, a tak jsem se
nakonec musel do té rychny vrátit. Co se dělo dál venku, netuším, neboť mě
ta chabá napodobenina rajského plynu okamžitě uvrhla do limbu.
4. 6.
Ráno
jsme se probudili do tradičně slunečného dne. Opět fakultativně. Zajímavé
bylo, že nejpozději vstávaly naše dvojičky. Čím to asi bylo? Džemeldovi
jsme oplatit jeho pohostinnost a nabídl jsem mu opravdu důkladně proležené,
řekl bych až přeležené, tvarůžky. Když je pochytal, tak si na nich řádně
smlsl. Mám dojem, že jeden na mne dokonce mrkl a druhý zamával. Pak se šlo
opět k vodě užívat si poslední zbytky famózního víkendu. S Džemeldou
a Igym jsme vyrazili na zahrádku na vyprošťováčka, aby
v tom parnu nebyla žízeň. Objednal jsem tři piva netušíce, že
v místní terminologii to znamená tři plnotučné. Tak jsme do toho
spadli zas. Ve vláčném stavu plném bezstarostnosti jsme se jali napsat
poslední kapitolu naší lyžařské jízdy. Džemel zkušeně na jedné noze očarovat
monolyži, takže bez obav může vyrazit na paraolympiádu, kde si to v bazénu
může rozdat s hlavou. Nesmí jí ovšem před startem nasadit koupací čepici.
Já jsem brázdil vodu za zvuku slovenské lidové „Slovenské mamičky, pekných
synov máte“ („slovenské matky, máte hezké syny“ – přeloženo aut.),
čímž Barča plnila svou sázku a já jsem regulérně mával. Je to zřejmě
jediná lidovka, neboť když jsem se radil s Ivou, tak mi poradila tu
samou. Ovšem slova byla precizní a dávala dokonce smysl. Kolďa te den radikálně
změnil svůj jezdecký styl. Krkolomné frasny v mnoha provedeních vyměnil
za stylově méně atraktivní krouživou jízdu. Tak jsme trávili poslední
den ve Vojtově domovině, v jehož průběhu postupně naše řady řídly
v závislosti na povinnostech jedinců a cestovní náročnosti. Mezi prvními
nás opouštěl Šimáno zjevně dojat, ale na druhé straně potěšen, že má
o poznání lehčí batožinu, neboť v tu chvíli bylo nad slunce jasné,
že s těmi míči si hraje kdokoli jiný než my. Pět minut před jednou
vytasil další joke z rukávu Crusty, když nám sdělil, že do jedné
mají být chatky vyklizeny. Zasmáli jsme se té taškařici a už vůbec jsme
toho veselého šášu nebrali vážně. Já jsem z kempu putoval o něco dřív,
kdy blesková spojka Igy mě dopravil do Havířova na vlak včetně ukázky
rodného domu, neboť jsem to ještě bral přes Ostravu. Ač v časové tísni
jsem brilantním tahem „svinovská spojka“ stihl vlak, kterým se zbytek týmu
vracel do Olomouce. Operativní změnou plánu jsem pokračoval s věcmi,
takže jsme víkendovou akci protáhli o posezení u mého kolegy Naftaře, kde
místní číšník, sotva jsme přišli, už na nás vyhrál kilo, ze kterého
jsme však po hříchu nic neviděli. Nesmím zapomenout ani na tradiční azyl
u Kolínkovic krbu, kde jsem byl pohoštěn kaprem, kterého na mou počest čerstvě
vylovil pán domu. Závěrečnou tečku jsme udělali na zahrádce před Eskem,
kde se sešlo už jen torzo ve složení Kolďa, Hanz, Jitka (ta se tak vyfikla,
že i já, právem, jsem si vedle ní připadal jako křupan), Igy, Herbie a Šona.
Pozvolna jsme víkend nechali dojet až do jedinečného, epochálního a
nezapomenutelného půlnočního závěru – píp, píp, kdy akci završily
Igyho cibule.
Šona
|
