|
|
|
Advent – túra ’99 aneb Advent-Tůra (prdů fůra)22.9.1999 - 27.9.1999
Akce týdne: " Klikni si na svého turistu". Tentokráte jsem se vzdal organizování a to totálně, takže o svízelích přípravy může pohovořit horský vůdce Houny. Já a Mydlo jsme akorát vložili ruce do ohně za dopravní prostředky čili Š120 a Š Favorit. Musím ale už předem vyjádřit obdiv Hounyho komplexnímu a erudovanému přístupu. Klobouk dolů. Je teda středa 22. 9. a ráno jsme byli všichni na zápisu do 4. ročníku. Povznášející pocit, ale myšlenky jsme měli všichni už daleko na východě. Kolem 20.00 jsme se sešli u Severky, jejíž Výškovický HQ jsme určili jako base camp. A kdo že? Já, Mýdlo, Houny, Severka, Janča Třuslová, Honza Filip a Quido. Ač jsme rozděleni do aut 4x4, tak mám mírné obavy ohledně nepředstavitelné objemnosti naší bagáže. Od Klimešů mám sice (ježíš! já málem zapomněl na Klimešku! Samozřejmě i ona je členem expedice...) půjčený nástavec na zahrádku zvaný rakev, čímž sice Favorit dostává aerodynamičtější vzezření, ale ta spotřeba a pomalost!!! Sotva jsme se tedy u Severů rozkoukali, tak někdo (Quido + Třusla) navrhli návštěvu místní zahrádky s Ostravarem. Kupodivu jsme nebyli proti. Takže – na zdraví – kamzíci a svišti. Bylo nám dopřáno jen jedno pivo, ale stejně už byl čas zalehnout do spacáků a očekávat nekřesťanský brzký budíček. Něco před 2.00 23. 9.
– čili čtvrtek brzo ráno. Rozespalí, neorentující se, blouznící jsme
provedli hygienu a nasáčkovali se do aut. Nemusím nikomu popisovat, jaké to je
řídit tak brzo ráno. Zvláště když se najdou takoví volové, kteří vybuší svoje
xenonové dálkové světla do vašeho zpětného špíglu. Celní kontrola proběhla
maximálně laxně, jak jen kolem půl čtvrté bývá. A pak hurá mimo dálnice směrem
do Tatranské
Kolem 7.00 jsme odstavili auta na parkovišti u lanovky na Lomničák se záměrem vytratit se rychleji než přijde výběrčí parkovného, ale nezdařilo se. A tak každé auto je lehčí o 150,- Kč za celodenní hlídání. Naštvaně jsme už v uvolněnějším tempu posnídali a vydali se na náročný výstup ze zákl. tábora až na Skalnaté pleso. Cesta to byla náročná a rychlost odkládání našich svršků byla přímo úměrná množství slunečních paprsků. Musím uznat, že moirové prádlo je vydatné, ale při těchto teplotách jsem to nedocenil. S přibývající výškou jsme stále více doceňovali panoramatičtější rozhled. Když už jsme byli u Skalnaté chaty, tak jsme věděli, že to dokážeme. Nabudila nás výzdoba v chatě, která se nesla v duchu glorifikace Laca Kulanga, který vynesl na nějakou chatu 217 kg bagáž a potom ledničku plnou Algidy. My, s našimi batohy do 10 kg jsme byli opravdu čučkaři. A následovalo největší překvapení a naděje dne. Houny přišel s tím, že lanovku na Lomnické sedlo obsluhují jeho kamarádi z minulé návštěvy a že můžem jet na vrchol Lomnického sedla, odkud už je jen kousek na vrchol Lomnického štítu. V sedle jsme si teda udělali rozlídkovou procházku a slunili svá tolik zkoušená těla. Ocenili jsme možnost využít Hounyova dalekohledu a že teda bylo na co koukat... Však uvidíte na videu... Houny se vydal na služební chipovou kartu dolů k autům, aby nabral jídlo a „posilovače na bázi alkoholu“ na dnešní večer a zítřejší den, protože se naskytla možnost přespat na lanovce a co víc – pěší výstup 700 výškových metrů na meteorologickou stanici na špičce Lomničáku. Zatímco Houny cestoval visutýma dráhama, my jsme navazovali kontakt s Tomem a Marťou z lanovky a výtečně jsme se bavili. Mají tam psa Pomu, který když není odklopeno opěrátko, tak štěká, aby upozornil obsluhu na nesrovnalost a dokonce si občas jen tak naskočí na sedačku a objede si celé kolečko. Fakt dost specializovaný pes (ehm fenka). Za půl hodiny končí Tomovi šichta a vydáme se na špici. Celodenní dobré počasí zkazila odpolední mlha, která zalila svahy hustým mlékem, ale to nám nezabrání ve zdolání vrcholu. Na vrchol nás šlo 11. Kromě našeho osmičlenného komanda ještě horský Apač Tomáš a jeho dvě sqaw. První část vypadala jen jako náročnější výšlap, ale postupně jsme vstupovali do mlhy, až jsme zabloudili. Ne že by to byla tragédie – pod námi byl 700 metrový sráz, zakončený jistou smrtí, ale jakási nevysvětlitelná důvěra v Toma nás uchránila před panikou. Nakonec jsme mezi chuchvalci mlhy uviděli ony řetězy, po kterých jsme měli dorazit k vrcholu. Čekala nás druhá část, zvaná kvazihorolezecká, kdy jsme se museli dostat k řetězům. Všichni jsme už někdy na skalách byli, takže jsme se mohli soustředit na vyjadřování morální podpory Mýdlovi, který trpěl lomnicofobií. Ale nakonec i on se po krkolomných Spideromanovských chvatech a hmatech dostal k prvním řetězům. Tam nás čekala 3. etapa a to via ferrata à Lomničák. Jak se vyjádřil Mýdlo – štěstí, že všude kolem byla mlha hustá tak, že by se dala krájet a ještě kousek dál..., a že jsme neviděli, co bylo pod námi. Druhý den jsme se při pohledu na náš výkon otřepali hrůzou. Zničeni, unaveni, ale šťastni jsme zdolali poslední řetěz a vyhoupli se u meteorologické stanice. Pohled na celé Tatry s chuchvalci mlhy nám byl více než dostatečnou satisfakcí. Zavolali jsme domů a popřáli Andrejce vše nejlepší k svátku, ale museli jsme hnát, protože kažždou chvíli měla padnout tma. Cesta dolů po řetězech byla něco mezi slaňováním (Mýdlovo opět první) a ekvilibristikou s lidským těžištěm. Na boku Lomničáku jsme si ve spěchu vychutnali západ slunce a tím emotivně romantické chvíle dnešního dne skončily. Na horní stanici jsme se dostali už za tmy a nohy jsme opravdu cítili. Lanovkou jsme sjeli do dolní stanice (romantika v podobě jízdy na lanovce ve tmě), kde jsme si udělali nějaku tu konzervu na zahnání ukrutného hladu (J. T. ve společnosti konzumovala tvarůžky) a shlédli videozáznam dnešního dne na televizi. Výtečně jsme se bavily zvláště když Mýdlo pustil jednoho Jelínkovského Ferneta do oběhu. Byli jsme ale všichni tak unavení (někteří dokonce usli), že jsme ty dvě Tomovy Harpyje nechali dole a za obrovské klemry jsme vyjeli nahoru. Na zemi jsme rozložili molitany a matrace a já jsem vytáhl kytaru. Do oběhu se dostala druhá láhev Fernetu a Tomova Slivovice. Super bylo vylezení z okna do záchytné sítě za nástupním místem, kde Tom vyvalil svůj pupek a nalákal tam dalších 5 lidí. Po Quidově písničce a Hounyho krátkém pásmu vulgárních songů jsme pomalu vytuhli v osvobozujícím a léčivém spánku... 24. 9. ~ pátek. Probudila nás Janča T., která – klasicky – nemohla už od 5.00 spát. Musel na nás být boží pohled jak ležíme na gumových žíněnkách ničím nezakrytí – já a Mýdlo chrápající. Jelikož se ráno čekala inspekce, tak jsme se snažili rychle vypadnout. To ale ženským nezabránilo v tom, aby ženské využily můj zubní kartáček, který omylem byl nalezen v jedné z mnoha kapes mého batohu. Poslední rozloučení s Tomem a počtvrté zadarmo hurá lanovkou, tentokráte dolů. Na Skalnatém plese jsme si prohlédli fotky a trofeje úspěšných bratrů skialpinistů G a po rozpačitém good bye s Lomničákem, který pro nás tolik znamenal jsme vyrazili – jako vždy ostrým tempem – směrem na Zamkovského chatu. Cesta vedla veselým smíšeným porostem, kde rukopis podzimu byl mnohem lépe čitelnější. Na chatě jsme si jen vyzvedli razítko a hned pokračovali dál k cíli dnešního dne a to k Téryho chatě. Včera jsme z Lomnického sedla pozorovali ty mravenečky, kteří se klikatili v hloubce alespoň kilometru a strašně jsem je nechápal. Dneska jsem měl ony klišky v Malé studené dolině před sebou a snažil jsem se zautomatizovat kroky, abych nemusel počítat kolik jsem toho ušel. Cesta jako vždy vedla z lesů do kamenů a kleči, takže oč byla příroda jednotvárnější o to byl výhled excelentnější. Ale ta rutina. Cup, cup, dup, dup – sem tam pohled pod sebe, hluboký nádech a dále... Dobytí chaty Téryho Ödöna bylo pro nás slastné vysvobození nejen díky Staropramenu (nikdy bych netušil, že se budu na Staropramen tak těšit...), ale i odpočinku a převlečení triček. To, co nás ale dále čekalo, tak to byla opravdu vysokohorská turistika par excellance. Blížili jsme se kolem pěti spišských ples pod stěnu Příčného sedla (Priečné sedlo). Byla tu regulérní trojka stěna s řetězy a místy člověk litoval, že nemá svoje kopačky s uřezanými špunty. Maturoval tu Mýdlo, který přišel na vrchol sedla úplně zpocený. V sedle byl připevněný telefon, tak si Honza objednal hezké počasí a 5 piv. Pohled dolů spolehlivě zmrazil naše nadšení a raději jsme bouchli (??? fakt nevím Kosťo – pozn. pisatele) do kroku. Už poloautomaticky jsme prošli polem kamenných mužíků a asi za 1.45 jsme se přiblížili k Zbojnické chatě. Ona tedy v létě vyhořela a byla tam prizorní chatka (pivo za obligátních 35 Kčs), ale člověk alespoň byl ochrnut soucitem a já dokonce zbytek do 40 Kčs věnoval na obnovu Z. CH. Naše pouť měla být zakončena v počasí hodném Varla Fryštenského v Tatranské Lomnici. Jak už se pomalu stávalo zvykem, tak do base campu jsme došli za tuhé tmy (8.30). U opuštěného kiosku jsme zaparkovali auta, které dva dny bez dohledu (a jeden den bez placení) stála na parkovišti a na propan-butanu si udělali chutnou teplou krmi. Jančin Fernet neobešel ani 3 kola a byl fuč. Zrovna v závěrečném kole kolem nás projela Veřejná Bezpečnost a letmo zkontrolovala naši vizáž. Neuvěřitelné! Uznala nás za neškodné a jela dál. To byl pro nás impuls a šli jsme do „krytého mezikiostí“ spát. Rozbili jsme spací propriety a v hlubokém chrapotu a bezstarostném snění jsme prožili celou noc...
Hounyho shrnutí: Omlouvám se předem za vše co napíši, neboť jsem se vrhnul do psaní, aniž bych si předem přečetl Kosťovy poznámky. Cesta byla příjemná, jeli jsme v Mydlově škodovce jako první, což nám umožňovalo špatně seřízeným reflektorem oslňovat protijedoucí auta, ba i dokonce autobusy a tiráky. Zatímco Sever a Klimeš spaly, já a Mýdlo jsme se kochali brzkým úsvitem a horizontem plným skalních útvarů. Pak to vše začalo. Vyšlo slunce a zalilo nás svými paprsky. Atmosféra byla spontánní a hlavně výborná. A hlavně vydržela po celou dobu naší akce. Snad se k ní ještě vrátím později.
Houny 25. 9. ~ sobota. Ráno jsme neochotně vylezli ze spacáků a bleskově (z našeho pohledu) jsme se přesunuli na odpočívadlo, kde v ranních paprscích jsme posnídali. Auty jsme se potom přesunuli na Štrbské pleso, kde jsme (ač jsme vstávali okolo 6.15) kolem 9.00 dohledali místo na parking (po několika přeparkování...) a konečně společně s „mastnotou“ vyrazili na Rysy. Trpěli jsme opravdu jako bejci samotnou skutečností, že kolem nás bylo tolik mastnoty. Naštěstí u Popradského plesa čepovali Golden Fassel za 35,- a mohli jsme se masňácky občerstvit. Už u Štrbáku jsme vyfasovali pytel na odpadky v rámci akce „Vysoké Tatry bez odpadků“.
Výstup na Rysy (2499 m) Obtížnost: těžká túra Délka túry: 7 až 8 hodin. Celkové převýšení: Výstup 1200 m, sestup 1200 m
turistický průvodce Tato túra byla opravdu těžká, ale hlavně pro kluky, protože každé jedno pivo znamenalo jednoho pořádného draka, který se v Mengusovské dolině vznášel proklatě dlouho. Také nám pomáhali v nesení kabele plné dřeva. Pravda, holky nesly 10 kg-ové balíky cukru a byly na to dvě a dvě (Quido promine autorovo zjednodušení), ale každý z nás měl v baťohu schovanou pořádnou opici, která se těšila na opičí sněm na jednom z vrcholů Rysů. Na chatě jich už čekalo dalších pár, aby nám opět tajně vlezly do batůžků.
Houny V momentě, když jsme odešli od Horské chaty, tak jsme narazili na odpočívadlo chaty „pod Rysmi“, kde stálo asi toto: „Jen pro silné“, „Čaj s rumem za 30 kg“ apod. Holky neváhaly ani chvíli a chopily se 2 tašek s Cukry krystal (10 kg) a pádili vpřed. Nám klukům to bylo volako trapné, tak jsme do prázdné tašky naskládali polena a já si pod batoh upevnil taky jedno. V tomto rozpoložení a s touto bagáží jsme vyrazili na 2.45 hod. šikanu. Ze začátku jsme si my kluci utahovali z akcí Zet a V. I. Lenina, který šel na Rysy před námi. Čím více jsme ale pronikali do Mengusovské doliny, tím více utichaly naše špásy a pomalu jsme se začali soustředit na práci se zbytky sil. Ono když na to torzo sil, co nám po předchozích výšlapech ještě zbylo, jsou dva i více (podle toho, kolik opic po cestě naberete – viz str. 15 – Hounyho vidění), tak už to není bezstarostné plýtvání silami v podobě dvou – i – více minutových smíchů a tlachání s ostatními túristy. Chata pod Rysmi byla pro všechny vysvobozením a to hned třikrát (v globále čtyřikrát). a) pivo (bez komentáře) b) 4 !!!! razítka (extáze {alespoň moje}) c) zbavení se nákladu a následné vydobytí si 7 hrníčků nosičského čaje (bez rumu, zato však s vanilkou) Čtvrtý efekt vězel v tom, že při cestě z vrcholu jsme k (tento den už asi 4. pivu za 35,- Sk) dalšímu pivu rozohnili diskusi o tom, které z nabízených triček s motivem Rysých si zakoupit. Vyhrály dvě varianty a to „kašpárek“ – ehm, pardon – „nosič“ a „bivakář“. Barevné mutace byly zvoleny: tmavě modrá & červená. Ale to předbíhám. Ještě nás čekala „slabá čtvrthodinka“ na samotný vrchol. Měl bych říci dvojvrchol, ale to by bylo jen pro formu. Od chaty vedly rudé stopy V. I. L., které končily po pár metrech, z čehož jsme usoudili, že Voloďa to asi vzdal a vrátil se na „Tatrana“. A nebo „Šariše“. Čert ví, co tam před 80 lety čepovali. My ale odolali volání chmelu a ztěžklými nohami jsme vrchol dobili. Nutno podotknout, že ač viditelnost dobrá, tak větrno značné bylo. A klemra. Vybalili jsme zateplovací prostředky (litovali jsme našeho dobrovolného ale striktního zákazu používání tekutých zateplovacích prostředků v terénu...) a já znova proklel čísi radu v základním táboře: „čepku a rukavice si neber, zbytečná zátěž...“ a seslal na něj hromy a blesky. Blaženi výhledem jsme dopřáli trochu potěšení i žaludku a posvačili jsme. Na vrcholu je těsno. A tak není divu, že jsme se seznámili s dvěma hochy z Frenštátu – hold ostravština je ostravština. Vrcholové foto a rychle zpět do tepla na Chatu pod Rysmy. Časovou smyčkou odkážu o 20 řádků zpět a frrrrr stejnou cestou zpět do údolí. Po cestě jsme se mohli intenzivněji věnovat bohulibé činnosti a to sběru odpadků neukázněných kvazituristů. Zvláštní zásluhy má Kvído, který onen pytel vynesl nahoru i dolů a Severka a J. T., které měly extra pozitivní score. Při cestě zpět jsme si dali takové malé intermezzo v podobězdolání bludného balvanu ryzím „prvoslezem“ na divoko. Foto s odpadky na Popradském plese a už se soumrakem v zádech jsme uhli z cesty a šli na Symbolický cintorín. Dost hluboký zážitek a uvědomění si všeobjímající dvojakosti kosmického... (čeho, to fakt Kosťo nevím – pozn. písaře) – eh – fuj – promiňte... A už za tmy, po asfaltce, tápajíce v prostoru s bolavýma nohama míříme na Štrbské. Už za hluboké tmy, zapařeni a hladoví jsme dosáhli aut, které neměly kupodivu botičku a přesunuli se na opuštěné parkoviště v tomto betonovém molochu, kde jsme nerušeně a trochu apaticky pojedli teplou propan-butanovou krmi. Lákalo nás přespání v místní zateplené budce patřící místní autobusové autoritě, ale zkušený Houny 2x začuchal ve větru a fatalisticky pronesl: „Toto není dobrý nápad...“ A tak jsme v poklidu sedli do ocelových ořů a jeli absolutní tmou směrem k místu zvané Tri Studničky doufajíce, že cestou narazíme na nenápadné odpočívadlo, kde přenocujeme. Našli jsme opuštěné parkoviště, kde byla polootevřená (a nezateplená) budka SADu, do které se okamžitě nahlásilo kvarteto Klimeška, J. T. (jak jinak), Quido a Honza. Favorit měli už od začátku cesty zamluveni Severovi, takže nebyl důvod na tom něco měnit a do Š110 na jediné funkční sklopné sedadlo usedl (zalehl) Mýdlo. Já – v návalu hrdinství a neohroženosti – jsem si lehl mezi auta na asfalt s tím, že kdyby začalo pršet, tak se nakvartýruju Mýdlovi do auta. Co čert nechtěl, tak po pečlivém zazipování se do Salewy začalo krapat, což mě probudilo z už 5ti vteřinového spokojeného spánku. Nedalo se svítit (a to doslovně) a já bojoval v Š110 se sedadlem, kterému chybělo kolečko pro snížení opěrátka holýma rukama a moknoucím zadkem. Nakonec v pozici __/ jsem rezignoval a ulehl (usedl) k spánku. Bohužel pro můj spánek pršelo i do kvadrohumanní budky a tak jsem jim vydal igelitky pod stan na vyplnění bočních průhledů. To jim bylo málo, tak Mydlo najel stopětkou před busstop aby kryl vlastním lakem klidný spánek spravedlivých. 26. 9. 1999 ~ neděle. Noc, až na to maximum nepohodlí, byla fajn a ráno jsme se setkali poprvé za celou dobu s vtipným a vlídným hlídačem parkoviště. Spakovali jsme se a po chvíli bloudění (poprvé jsem jel jako první...) jsme našli Tri Studničky. Byla to malebná mýtina ve svahu s dřevěnicemi domorodců a spoustou zajímavých vodních děl asi místního uměleckého dřevorubce se STIHLkou 37‘‘. Postavili jsme se za popelnice (přeci jen ročníky našich aut byly nižší než oněch popelnic...) a v opravdu stylovém altánku jsme posnídali. Nezbytná předvýstupová fotografie a strmým začátkem jsme šli přesně proti doporučenému směru túry v průvodci. Čili nadešli jsme si 350 výškových metrů. Cesta na Kriváň byla hodně odlišná od všech předchozích túr. a) na hoře nás nečekala (a ani nikde po cestě) chata, tudíž mínus v razítku a pivním dopingu. b) tudíž tato hora nebyla (zpočátku) ani moc atraktivní pro mastnotu. Šlo se zpočátku hustým lesem vymletým korytem, ale velmi brzy jsme vešli do holin a plání nanejvýš s klečí. Další popis odpovídá okopírované příručce o stránku dříve. Počasí zpočátku vypadalo vstřícně, ale čím blíže vrcholu, tím více mlhy. Navíc je to už 4. den vysokohorské turistiky, tudíž nadšení a svižnost kroku aby pohledal. Asi 100 výškových metrů pod vrcholem jsme oblékali bundy a šťastnější i rukavice a čepice a s funěním jsme se snažili dobýt vrchol. Šokoval nás asi 60 letý horal, který jen v oteplovačkách a s obnaženou chlupatou hrudí se slovy: „mládí z cesty!“ předběhl naše dýchavičné trosky. To už byl ale samotný hrot Kriváně, kde jsme se pomalu sešli. Mělo to několik pozoruhodných momentů. Bivakující četu (10 lidí) Slovenské armády, mlhu, která ani po 20 minutách pobytu v tomto glaciálním prostředí nebyla rozptýlena, ale především vysokohorskou svačinku a nulovou vyhlídku. Zklamáni, ale s vidinou tepla v údolí jsme sestupovali zpět. Přepaden vlkem jsem s nevídanou radostí přijal fakt, že pojedeme nocovat k řece Belé! Za přírodním skanzenem drevenic jsme vjeli na palouk u lesa a v první fázi kluci, se šli koupat do Belé. Poněkud regulovaná a studená Belá rázem získala 2 vlky a my si mohli odpočinout od strasti z největších. Mýdlo – zplozenec Neptunův a víly mořské Daphné – se čvachtal nehledíc na třeskutost vody. Chlípák Houny využil svou Praktiku a zvěčnil týrání zvěře, čili topení vlků. Zájemci si dohledají ve fotoalbu č. III. Čistí a hladoví jsme do řeky neboli k vodě pustili holky. Zatím jsme zaplácali žaludky polévkami a konzervami (zvláště labužnická byla Honzova konzerva „kuřecí nugety s fadzuľou“) a jelikož holkám ta očista (rádoby hříchu) trvala nějak dlouho, tak jsme dopili Karpatský Fernet načnutý včera a urazili hrdlo nové flašce F. Stocku. To ale už z lesa vycházely holky a oheň byl na střeše. „Proč jste na nás nepočkali!“, „Víte jakou jsem měla chuť na ten Karpaťák?!“, „Jste hnusní ožralové!“, „Prasata a prevíti“, „To bysme chtěli vidět, co by jste dělali vy, kdybychom Vám tohle udělaly my!“ atd., atd... Houny se z pochopitelných důvodů bránit nemohl, Honza neměl, Kvído si pískal, já na to nemám – takže nakonec si to vyříkali Mýdlo a Jana T. Ač se Mýdlo snažil seč mohl – tak jsme z toho nakonec vyšli jako asociálové a veřejní nepřátelé č. 1. Ale my jim tam 2 dcl nechali!!! ... Na uklidnění jsme zvolili usmiřování v Športhotelu Vavrišan nad pivem. Azde bych se rád odvolal na poměrně detailní videozáznam, který vypovídá o všem. Jak o naší radosti ze znovusetkání s tolik chybějícím pivem (myšleno pivem za 19,-), tak o hromadné tetáži, podprsenkopřevlékání a vůbec o nahrnutí kyslíku do hlav v důsledku pobytu v nížině, což způsobilo zvýšenou aktivitu červených krvinek (erytrocyty) Þ byli jsme rázem jako Dáni. V mém řídkém (abstinenčním) vystřízlovacím okně jsem zauvažoval dopředu a z důvodu silného podtatranského deště jsem požádal paní výčepní (která už z nás byla poněkud nervózní...), jsetli bychom si nemohli lehnout venku pod jejich stříšku od uďáku. Souhlasila, čímž si mě nadosmrti získala, protože vidina, že o půlnoci v dešti rozbíjím stany mě neblažila. Vypakovali jsme se tedy ven a já s Mýdlem jsme běželi pro auta. Ani nevím jak jsme v tomto deliriu ujeli těch 300 metrů, ale Mydloň málem urval přední nápravu. Mezitím Severka dvakrát spadla do krbu, do kterého Honza tzv. „úplněnašrot“ cpal vdětracím otvorem kameru, aby se jí nic nestalo. Řidiči se raději uložili do Favorita a za uspávajících rytmů kapek deště upadli v blažené bezvědomí. Ráno ~ 27. 9. 1999 ~ bylo těžké jak se sluší a patří. 10 bodů za kolegialitu Hounyho & Honzy, kteří skočili koupit snídani. Až na ukopnutý teploměr a 120% relativní vlhkost v autě, byla noc fajn. Zavlhlí jsme se rozložili po lavičkách a nastavovali svá těla slunečním paprskům. Ty byly chvílemi úplně zakryty megahejny špačků, kteří tu měli asi checkpoint před odletem na jih. Rozhodnutí o dalším směru našich aktivit bylo téměř jednohlasné. Směr na Liptovský Mikuláš a tamní vodní kanál. Zde bych si rovněž ulehčil práci odkazem na VHS. Zvláště dobře si všimněte skoro až přírodopisně – dokumentárního styku Honzy při natáčení pavouka. P.S. Nelekejte se. Z L. M. jsme mířili ku Žilině do Sulovských vrchů. Po cestě jsme s Honzou zachránili život (no dobře, ale zdraví minimálně) upadnuvší babičce s vysokým tlakem. Fakt nehezky se potloukla, ale vše jsme stabilizovali a když odmítla nabízený odvoz domů, tak jsme mohli vyrazit dál. Nemohu se nezmínit o zvýšené Mýdlově nesoustředěnosti, která vedla k častým nečekaným změnám směru a vůbec zmatků na silnici. Nejsme na to u něj zvyklí tudíž mé reakce na jeho zkraty byly pro nezaujatého pozorovatele ještě chaotičtější a zdálo se mi, že jsem alespoň 3x slyšel něco jako: „Somár čehuňský!“ apod. Tímto se slovenské dopravní veřejnosti zpětně omlouvám. Fakt sorry. Nakonec jsme ale – jak už bývá zvykem – bezpečně dosáhli „tochtodenného ciela“. Na opuštěném parkovišťátku si Houny se Severkou udělali na propan-butanu svou oblíbenou (a pro mne nepochopitelnou) bramborovou kaši a polévku, zatímco ostatní klovali své zbylé artefakty moderní společnosti (tzv. co igelitka, kdysi plná, dá...). Bohabojně jsme se nepřevlékali do trekingového a v teniskách se vydali po značené přírodní stezce. Sulovské skály jsou tvořeny tzv. SLEPENCEM, což je materiál na němž provozují horolezing jen extrémisti, machři a Mýdlo. Dobili jsme dokonce Sulovský hrad, z něhož Janča T. málem zhučela ve svém afektu pro dokonalý obraz fotky. Já se tam kousek od hradu vypráznil v tušení, že tudy stezka nevede (opravdu řídká návštěvnost neprošlapává chodníčky dokonale...), leč chyba lávky a taky jsem si to pěkně schytal (ne, neházeli to po mne – to se jen tak říká...) od ostatních, kteří neumí dýchat pusou – takže ode všech kromě mě samotného. Kousek od indiánské studánky jsme narazili na modlu nás všech (někteří o ni do té doby ani nevěděli...) a to cestu OPUS DEI na slepenci, která byla fakt (a to tomu číslování moc nerozumím) 10 –. Pro laiky – zrcadlo. Já tam tedy jeden chyt viděl a ten by možná i dobře bral, ale byl asi 12 metrů na zemí a byl jediný. Zjistili jsme, že tudy cesta k autu nevede (což po celodenním výletu, který měl být odpočinkovou procházkou, plném bloudění a prodírání se houštinami, nebylo nic nezvyklého – ale my už opravdu spěchali). Vrátili jsme se tedy na zelenou značku a malebnou loukou jsme sestoupili k cestě. Uprostřed louky nás chvíli bavil místní žnáč Labuda a řekl nám za 3 minuty 3 hambaté vtipy. Poslední zastávka před definitivní štrekou domů byla v Liptovském Mikuláši, kde jsme si pořádně vychutnali pověstný vodní kanál a litovali jsme, že jsme si nevezli sebou raft... A to byla symbolická tečka v údolí našeho vysokohorského výletu, který se moc a moc vyvedl a mnohým (že jo Mýdlo) ukázal tu správnou cestu, tzv. TAI, kudy dojít absolutní blaženosti neboli NIRVÁNĚ. Prostě hory jsou hory.
P.S. Děkuji všem, že to tak dobře a s přehledem zvládli. Dík. Kosťa
Zpět na vrch stránky
|
|
Copyright 2000 - 2007 Kosťa Mazal |
