 |
|
|
|
|
|
 |
| |
20. 7. – 27. 7. 1997
kdy:
vlak
z Ostravy Vítkovic odjíždí v 3.45 kvůli povodním, z Prahy
do Chrástu ve 12.40
s sebou:
Apeluji na přirozený smysl pro situaci a předvídavého ducha. Berte raději
všechno oblečení třikrát než dvakrát. Denně se můžete udělat až čtyřikrát!!
Konkrétně:spacák, karimatky, oblečení (pláštěnka, šněrovací BOTY DO
VODY – které se mohou zničit!!, plavky, ešusy, příbory, Igelitové
plachty (min. 2*1 metr), náplasti, jídlo na cestu, krémy a pokrývka hlavy,
nafukovací míče (jsou-li k dispozici), repelenty, panthenoly, hrníček…
Specializovaná
organizace:
Kosťa: stan, 3 barely, kronika, multifunkční nářadí, lékárnička,
kanystr, vodka, kladka. Radim: 2 barely; Šárka: bečka (ehm. Barel), koření,
vegeta do skleničky; Lucka: Foťák; Verča: cukr, sůl;Raďa:lodní sud;
Tom:stan, barely, lod.vak, kotlík, provaz, mapa, kanystr…
Jídlo:
bude se vařit na ohni, ale jídlo se kvůli manipulační jednoduchosti bude
kupovat až na místě.
Peníze:
doporučuje
se 600,- Kč na dopravu (s Junior pasem) + peníze na jídlo + peníze na pivo;
150 Kč lodě a jejich doprava
Kdo
potřebuje vestu (což není ostuda) ať hlásí předem …
Doplňující
informace viz Tom Kaplan Neptun Gambráč Nevratný
20.
7. 1997 –
Po
nekonečných zkušenostech, a stále stejně. Tak by se dala charakterizovat naše
příprava na Berounku. Už od ledna! Jsme kuli pikle a detailněji
charakterizovali a upřesňovali jednotlivé podrobnosti. Vše vyvrcholilo 15.
7., kdy po relativních úspěších začli členové výpravy finišovat s balením
a dotazováním. Komplikace vyvolaly 1000 leté záplavy na Moravě, které se
vyhly a zároveň nevyhly nikomu, resp. každému.
O záplavách se budu snažit vlepit nějaký komplexní článek, ale
nevím, nevím. Zmiňuji se o tom, protože to byl relevantní faktor, způsobující
rodičovskou přecitlivělost a všeobecnou paniku při jakémkoliv skloňování
slova VODA..
Skoro marné bylo – nestydím se říci – mé – přesvědčování,
telefonování na povodí Vltavy, sledování rozhlasu a televize a vůbec snaha
o objektivní zhodnocení situace. Nakonec jen z dlouho připravované
„OSMY“ musela odříci kvůli srdeční slabosti babičky Verča Klesová,
kterou tímto moc a moc zdravíme …
Anabáze samotná vlastně začla přijetím Šárka do Ostravy,
- ani na nucené (z objektivních příčin) návštěvě nedělala příliš
ostudu … S ní jsem absolvoval „konspirační schůzku“ s Luckou
auty na konečné trolejbusu 104. Jelikož si toho děvčata měla hodně co říci,
tak jsme se přemístili v ukrutném dešti i se sudem pro Lucku
/*na Kosťův podnět
do Kolpakovic Formana. Vinou nenadálé extáze ze setkání s přítelkyní
si však zapomněla vypnout světla a stěrače.
*tak zase zapracovala Kosťova fantazie – žádné stěrače
nefungovaly
Následek – po 10´´
nebyl Forman sto odjet. Nepomohly prosby, nadávání, ani žďuchnutí z kopce,
a jelikož jsem nebyl sto skombinovat „oko lana s okem Formana“, tak
musel na řadu přijít mobil a Kolpakovic syn s radou.
Vše jsme pak „nějak“ přestáli, rodiče přesvědčili, (nechali
se ofackovat
*Šárka
), sudy a batohy naplnili a 20. 7. v 3.45 jsme z Vítkovic, kde nás
svezla maminka od Radovana, nouzovým vlakem do Prahy (přes Brno!) vyjeli. Člověk
by očekával první zážitky až po usednutí do kupéčka, ale to nezná naši
Šárku. Ještě v uličce se se svým neúměrně rozsáhlým batohem,
resp. karimatkou „přizdila“ a následně „oholila“ nebohého turistu.
Byl to pro ni na dlouhou dobu „zážitek – favorit“. Cesta jinak byla úmorná,
a v mezičasech, kdy jsme fingovali spánek, aby si k nám nepřisedli
další lidé, jsme čas trávili prognózováním počasí a drby. V Hranicích
jsme přibrali Radima a mohli jsme po 12. hodinové oddyssey zavítat do malebného
Chrástu u Plzně. Tam nás už čekali „Masňáci – zadáci“ Tom a Péťa.
Stáhli nás hned na pivo, za což jsme jim byli neskonale vděčni. Proviantu
jsme měli a vlastně ještě máme až ostuda a všichni vodáci se po nás ohlížejí,
kde jde ta rota, pro kterou zajišťujeme „material supplement“. Dva
kilometry jsme překonali jen s krajními obtížemi, ale nakonec jsme dosáhli
kempu
*Po
cestě jsme viděli domek s označením E55
+ našli jsme s Tomem hřiby (babky), které nám do rána na dešti
zplesnivěly. Jelikož začalo
už drobně poprchávat, tak jsme – 7 lidí je přeci jen masa – trochu
zmatkovitě rozbíjeli tábor. Dá se to brát i doslova, protože z útoku
na lokální WC by se mohl poučit leckterý dobyvatel. Problém byl akorát v tom,
že pro 7 lidí byly 2, které původně měly výrobcem sloužit pro 4.
Kapacita snesla 6 lidí, a tak hrdina Péťa Hubálek spal v „mezistaní“
podepřeném pádly a nedokonale zaštřešeném igelitovými plachtami. Už jen
zoufalství – plný – krok připomínalo naše hledání pohostinství
*
poučili jsme se z toho, že
nikdy nemáme věřit „místním Lojzíkům“ na kole …
Nakonec naše zmučená těla spočinula ve výčepu u fotbalového hřiště,
kde jen díky nenaplněné reservaci jsme mohli „uskutečnit konzumačku“.
Nebyla nic moc, protože toho nikdo nic moc nenaspal, a místní považovali usínající
Šárku za „celodenní“ pařanku se špatným koncem.
21.
7.
1997– Je až neuvěřitelné, že jsme se ráno probudili v 7.00, ale asi to byla
naše snaha o uniknutí placení stanu a osob. Tomu jsme však neunikly skrze naši
neorganizovanou zmatečnou činnost při balení. Kupodivu velice brzy jsme získali
tempo při činnosti vodácké
*Kosťa
je špatný zadák! – to není zas až tak pravda …
; mám však takovou potuchu, že jen díky nucenému výcviku Šárky v tělocviku
v kanoistice. Jakmile jsme se už nemuseli tolik soustředit na vyrovnávání
lodí, tak jsme s velkým smíchem prognózovali kdo,
kdy a za jakých okolností se udělá
*Naše prognóza (ze 7 statečných
taky zbyli jenom 3) - >Na prvním jezu se utopí Kosťa, na 2. Šárka, Radim
skoná na ošklivé prokousnutí nohy =>následek ochotné pomoci Šárce na
2. Jezu, Péťa zmizí ve hvozdech. Přeživší Lucka zde stejně zůstane,
jelikož potká životní lásku (na Šárčino poslední přání musí být
tmavovlasý s modrýma očima). Tomáš a Radek vše musí oznámit rodičům, takže do školy vlastně
nepřijde nikdo.
Nikdo nemohl
tušit, že přání je otcem myšlenky … Stačilo rovných 5 kilometrů a 100
metrů. 1. Jez na naši pouti a hned se vyskytl problém. Přírodní jez Telín
- jak příznačné jméno – byl
osudný pro tandem Mazalových. Jednalo se o přírodní jez s ostrůvkem,
mezi nimž a břehem byl napnut ocelový
*na
šířku centimetrový drát ke kmenu spadlého stromu na ostrově. Zadák
neodhadl proud, a jelikož nemohl vjet do jezu kvůli blokádě uvízlým
tandemem Hlavačkových, tak byl stržen na druhou stranou ostrova, kde prvně málem
Kosťa uškrtil Šárku oním drátem a při snaze plavby proti proudu byl opětovně
stržen pod kmen stromu, který přinutil nejprve vyskočit – po rukách! –
Šárku,
*Šárka zvládala smát se i pod vodou a pak nám mohla referovat o
kvalitě a pitnosti vod Berounských
,která
duchaplně pustila pádlo (jako já následovně) a držela loď neustále zajíždějící
pod strom – to bylo moc i na suchého Kosťu, který akrobatistickým propojením
těla lodi, stromu a vlastního se neustále ponořoval hloub a hloub … V poslední
chvíli se nám podařilo – za všeobecného i našeho smíchu – loď
uvolnit.
*a to se pod stromy šprajcli i sudy; ale nakonec loď byla suchá a my
mokří, což teoreticky nelze klasifikovat jako „udělání se“.
Šárku
jsem poslal pro unikající pádla a sám jsem provedl loď jezem kráčejíc po
dně. Dno však bylo zrádné a přinutilo mě v 17°C a při mrholení plavat
svých prvních 200 metrů v Berounce. Absolutně nepřipraveni na vyklopení,
bez suchých věcí na povrchu, ale se suchou hlavou (díky stylu čubička) a
suchými brýlemi – podmraženi a šokováni, rozesmáti a klepající se,
jsme se rychle převlékli a chtěli vyjet dál. Jelikož poblíž stál velký
stan podobající se tábořišti, tak jsem byl vyslán pro lahváče. Jaké
bylo zděšení skautských instruktorek, které jsem považoval za prodavačky,
když jsem je v skautské jídelně požádal o šest ostrejch
*Kosťo FUJ nábojnic. Raději jsme rychle utekli a nadávajíce na kosu a déšť
jsme pokračovali k nejbližším kiosku na občerstvení a zahřátí. Ještě,
že jsem šárku
*sprosťák
přesvědčil
do plavek ze spodního prádla. Na tomto místě musím poděkovat mojí mamince
za spásný nápad přibalit mi butylku slivovice, která nás celý tento den
držela nad vodou a v teple. Ke konci dne jsem ovšem musel konstatovat, že
háčkům by měl být pro další den zakázán, popřípadě omezen přístup
k alkoholu jakožto léku, neboť ztrácejí soudnost a prohlubují už tak
problematickou anarchii na lodi. Jeden příklad za všechny: „Šárko, nezabírej“
– „Já si budu zabírat, kdy chci!“ – {Kosťa maká, kontruje, v duchu
nadává na alkoholový feminismus …} – no prostě trucovitá protiakce háčka.
* P. S. Tohle všechno psal Kosťa, tak si udělejte
obrázek sami.
Naštěstí jsme obsadili nedaleký kiosek, kde po párku, dvou pivech,
grogu a čaji (a všudypřítomném Spritu á-la slivka) jsme byli alespoň
veselí a rozšafní. Druhý jez jsme překonali, i když všichni ho překonali
na hraně desky v jezu. Obrovský nájezd, a všichni si vybrali malinkou
hranu desky. Ale zvládli jsme. K třetímu jezu v pořadí se vyjádří
aktéři Hlavačkovic:
Lucie:
To bylo tak: Tomáš projel, my jsme najeli na kámen a vlnu a cvakli se. Duchapřítomně
jsme drželi pádla, ale zato jsme se potloukli o kameny na dně
*Lucčina modřina na koleně (podle Šimáčka „Jako prase!“) je ryzí
ukázkou nedokonalosti krevního oběhu v podmínkách Berounky.
a nemohli se postavit, protože byl silný proud. Radim plaval
zachránit loď a já drkotala zuby po kolena ve vodě a čekala, až mě Tomáš
zachrání. *Tom byl prohlášen za největšího sukničkáře,
protože při každém „kiksu a cvaknutí se“
vezl na přídi jinou kočku…
Pak jsme se hromadně zahřívali Spritem a to je asi tak všechno.
Radim:
První co mě napadlo, když mě asi „1.5 m“ (To je samozřejmě přehnané)
vysoká vlna vyhodila z lodi, že asi nebudu při tom jak naše republika
vstoupí do NATO, a že nevidím letošního Mikuláše. Tyto dvě věci mi daly
vůli žít, ale ve víru víru jsem pochopil, že samotná vůle nestačí, když
se nemůže člověk postavit na své dvě a to zadní končetiny. Nicméně všechno
dobře dopadlo, ale fakt, že jsem kromě ponožek neměl nic suchého se stal
skutečností. No, už nevím jak dále, takže předávám pero režisérovy a
nástěnkáři odborového svazu zadáků K Mazalovyi.
*Právě sedíme
v hospodě
*(kterou našel orlovácko-zlínský tandem) a štěká
na nás doga (pes).
*a teď přišel další.
*asi černý čau-čau.
Hlavačkovi vezli největší 200 litrový sud, kde měl Raďa a Raďa všechny
suché věci. Teprve po vylodění a vysoušení jsme zjistili, že sud zas
nebyl ani zas tak vodotěsný, on vlastně byl vodomilný … Rázem suché věci
byly mokrými a knize „Přežít“ hrozilo nepřežití! Kronika je důkazem,
že namoklo asi vše.
*
V této chvíli začala excelentní činnost, která trvala až do konce vody, a
to tzv. „Umisťování mokrých věcí do pytle“. A to si pište, že ten
pytel bylo to nejtěžší v celé plejádě sudu a vaků. A ten smrad ke
konci…*Nejen smrad ničil naše věci. Některý z pánů měl v pytli
modré trenýrky (Tomáš) a červené tričko(Kosťa), které barvilo => všichni
jsme byli modro-růžoví => vypadali jsme jako banda teplých šmoulů.
Nebudu už tady ani vypočítávat, kolikrát všichni uklouzli v dešti
na blátě, či po našlápnutí na hranu kamene v neprůhledné Berounce.
Nakonec jsme se přeci jen dostali do kempu Liblín, který byl bezplatný, což
nás potěšilo. 10 lahváčů, oheň, čínské vaření polévky podle
hygienika (polévka se do vody hodí se sáčkem, trávou a popelem …), 20! a
možná i více metrů šňůry (lana) plně
ověšeného prádlem z potopené lodi – to jsou jen fragmenty z našeho
pobytu v Liblíně. Večer nám poprvé vysvitlo sluníčko. Dvě hlášky
z noci (mimochodem – Péťa se dovedl ještě nacpat do stanu (rozšířená
kapacita na 2-4): Šárka si chtěla zapnout spacák a Raďa se velmi divil, proč
zapíná jeho; a ta druhá hláška: Pánský stan – usínající Raďa a Tom,
který pro nedostatek místa neměl kde umístit ruku, tak si ji položil ležérně
na Radima – Jaké bylo jeho zděšení, když Raďa fistulí zahlásil: „Tome,
kamkoliv ano, ale zde ne!“. Došlo k politováníhodné mýlce v pozici
ležícího Radima Hlavačky …
·
Příhoda
„Radima a multifunkčního nářadí“ – při sekání dřeva ruskou
sekyro-pilo-lopatkou se špatně zajistil „pojistný čudlík“ a při rozmáchnutí
jsem z profilu sledoval trajektorii letu pily a sekyry – sekera se
zasekla do páteře a po odrazu se zapíchla do země.
*=> Tohle neberte vážně, kdyby to totiž bylo tak jak
to Kosťa napsal, tak bych tu neseděl a nepsal to tu.
22.
7. 1997
– Vstali jsme zase až nekřesťansky brzo, ale na vodu jsme spouštěli
až v 10.30. Po včerejším dešti, zimě, promoklých pláštěnkách a kdoví
čem, jsme si říkali, že nic horšího na nás Neptun nasmolený už vymyslet
nemůže. Málo známe tohoto vodního provokatéra – je to zákeřný element
– asi jako Vlachová po prohraném orientačním běhu. Alespoň svítilo sluníčko
a měli jsme pár „plných baterií“ v lodích. Zkusili jsme si (je) ho
zavěsit za loď, ale špatilo to neplechu. Kochali jsme se nádhernou krajinou,
která potvrzuje romantiku horního toku Berounky. Den se až do podvečera odvíjel
v rámci kochání se a soulodění. Ve dvě hodiny jsme asi po sté
zastavili na „odnešení písku“ z těch našich lahváčů u – Podle
Toma – nejhezčích záchodků v toku Berounky. Skromně jsme popili
Gambráče a s vidinou nejtěžší etapy rychle vyrazili. Otravovali nás
plamušky a voda byla plná chaluh.
22. 7. Hospoda „ u Dudlíku“ a dva šílení
hospodští, kteří dopomohli k „50.“ jubilejnímu pivu.
*Pozn. (Radovan) Tohle je od věci, pivní kecy. Jakož
jeden ze tří členů, kteří jsou poprvé na vodě – píši temhle projev
(to slovo se mi velmi nelímí, ale nemohl jsem si vzpomenout). Velmi mi tu chybí
Verča. Tímto ji alespoň pozdravuji. Ještě jsem se neudělal.
*moc nás zajímalo, co má toto společné s předchozí
větou… Moc se mi tu
líbí. A začínám si uvědomovat proč se jezdí na vodu. Jem kvůli chlástání
a megetování. To je asi tak vše (zatím). Ještě se o zvu………Ráďa……….
Asi v 17.30 jsme přijížděli ke Zvíkovu a přenesli kanoe. Všichni
jsme to zvládli až na našeho KINGA VODÁKA TOMA. Po nasednutí při
trestuhodné nepozornosti najel bokem na kámen a ŠTÍPL LOĎ NAPŮL!
*Čuměl po babách místo po šutrech.
*vypadalo to opravdu děsivě, ale
až na to, že Tom měl málo iniciátoru, tak to dopadlo celkem dobře.
My všichni vepředu jsme pouze bezmocně bojovali s proudem a Tom
stál v proudu držíc přehnutou loď a kvantum věcí, které neměly
namoknout a v což jsme bezmezně věřili, protože Tom byl náš horký
favorit. V šíleném proudu jsme si přehazovali batohy, lodní pytle no
prostě vše namoknutíschopné. Nejlepší byl Péťa, který se brodil s karimatkami
*byly to prý krosny
a v druhé ruce měl poslední 3 lahváče. Křičím
„Hlavně chraň ty lahváče!!“ – Vidím, jak se prošlápl do prázdna a
ruka s karimatkama zůstala nahoře. Po vyplavení Péti jsme viděli v jedné
ruce karimatky a druhá … prázdná – málem jsme utrpěli infarkt! Taková
škoda! Naštěstí prý jen jeden battilion byl ostrý … Péťa měl z proudu
takový malý trenažér kraula
*proud to byl hrozný a těch čumilů v pivovarské restauraci …
Šárka se jen nemístně smála… Nuceně jsme se museli ubytovat v nedalekém
přeplněném kempu a Péťa Hubálek nebyl sto rozdělat oheň. Ono ale to dřevo
bylo asi fakt mokré… Tom s Radimem lepili loď, já psal kroniku a baby
mazaly chléb paštikou a sýrem. No a teď sedíme u jedné z nejhezčích
hospod v okolí, kde jsou Krušovice a dva teplí hostinští. Jo, a předtím
jsme poblahopřáli Šárce k neuvěřitelným devatenáctinám.
*dostala
Helenu a Barbero, což – jak jsme potom kritizovali a potěšením
*souhlasně bručeli
*okno
jako prase obou dámských složek.
P.
S. Zavelení „do jezu v jez“ bylo od věci!
=>
Dneska mám na sobě zase vše půjčené, díky Radovanovému voduvzdornému
sudu, který sice pustil vodu dovnitř, ale ven už ne. Dneska jsem měl
pronajaté plochy na 3 ze 4 lodí, ale vše marné. Maskáče, které už suším
od neděle, začínám sušit znovu, ale co, stejně mají mezi nohama díru.
Podobně je na tom ručník do kterého sem se ještě moc neutřel,
*a ani se do konce vody ani neutře …
ale přesto je mokrý, že by se dal ždímat. Dnes jsem potkal
„slovenského“ parťáka, který se za svou národnost nestydí, a pak jsem měl jeden malý dotaz
na rybáře „Berou?“. Pro celkovou tělesnou slabost jsem ale neviděl a
neslyšel co mi na to odpověděl. No, jak už tady bylo řečeno Tom říz loď,
ale zase tak horké to nebude, jestli zaschne lepidlo.
*nezaschlo, ale už nebudu předbíhat…Slibuji. Čestně.
Myslím, že ten jez, který měl tak 2-2,5 metru jsme mohli sjet.
Dopadlo by to stejně, ale méně bysme se nadřeli. No to je moc pesimistické.
Obdivuji naše stanovaní. Přestože jsem členem „komfortního“ stanu,
mohu jen obdivovat osazenstvo stanu „méně komfortního“. Nutno, ale
podotknout, že tento systém je víceméně díky mně.
Tomáš
si prý jednou pozvracel sešit do matematiky.
*Tohle to prý nemuselo být, ta to nikdo nečtěte. Měl jsem zkrátka
dost (dva Sprite).
**To na sebe Tom
práskl po 4 pivech a rýmě.
***A domů ho odvedla studentka 1. ročníku.
(FLEK)
Tahle skvrna není to, že bychom byli čuňasové, je to důsledek Šárčina
podnapilého stavu, resp. podnapilého stavu našich háčků, z kterých
se přes noc stali háci.
*Zde se háčci
(resp. háčkyně) řídily pravidlem „Co tě nezabije, to tě posílí.“
**a co tě zlomilo, to tě postaví
*a „pít musíš furt, aby tě žízeň nepřekvapila“.
Sedíme
tu v docela fine hospodě. Nevíc obdivuhodné co tu je, je střízlivost
obsluhy kolem 23 hod., a jejich „hrubé“ hlasy. Připadám si tady spíše
jak na Satanistické seanci, dojem podmiňuje Šárka s Luckou, které tu
juchají a chlubí se, že jsou z VŠB, to znamená, že pověst této školy
tu dostavá pořádně na frak. Teďka tu rozlela pivo na stůl
*Kdo?
**Šára nebo Lucka
a háže to na Kosťu
*jejich
největší zábavou bylo máčet si ruce
**jen
dva prstíčky
*do piva a cákat
jej po nás… Opravdu studentky VŠB…
Nikdo, ale neví zdali to je pěna, vypadá to všelijak. Lucka se
netrefí s cukrem do hrnku, ale je na tom pořád lépenež
Šárka. Alespoň cukr vysype, sice mimo hrnek, ale vpodstatě princip je
pořád stejný.
Někdo by měl Šárce říct, ktčemu sama ta lžíčka říct, používat.
A ti mi chtějí povídat o střízlivosti
(Raďův zápis č. 3)
*o
babských „nočních pochůzkách“ s Barberem v ruce (které stáhly
ve dvou) ani nemluvě …
**Co
lžeš
***Dyž ono s chlapama
nic néni (teda s těma našima)
****EHM;EHM…
23.
7. 1997
– už máme 80 piv
Nucené zastavení a přešlapování na místě zvaném ZVÍKOVEC díky
Tomově včerejším extempore. Ráno jsme se všichni modlili, aby ty záplaty
na lodi uschly, ale kromě pár jedinců jsme
si jen vymýšleli blbiny, a tak byly ty záplaty dosti mokvavé. Nastala příležitost
pro aplikaci plánu B pro dnešní den. Původně plán B obsahoval cestu vlakem
na Křivoklát, ale jelikož z tejto ďury nic tímto směrem nejelo,
*Jelo, ale oni byli zdechlí! Tak jsme prostě jeli na blind na konečnou
nejbližším autobusem. Jedinou podmínkou bylo, aby město mělo lékárnu a
hospodu. Nakoupili jsme nejrůznější medikamenty v lékárně a blízká
hospoda „u Slunce“ utlumila naše ušlechtilé myšlenky na poznávání
okolí . Pravda, bylo parno a v mapě Péti Hubálka se v okolí 5ti
kilometrů nenacházela žádná zajímavá značka, takže žádná škoda. Po
obvyklé konzumačce nás ale přeci jen zlobilo svědomí a tížili pivní
mozoly (nevím co holky)
*holky prý tížily „VANY“
a vyrazili jsme do lesíka *na můj (Šárčin) podnět
s nejasnou
vidinou tajemného zámečku na vrchu. Po cestě jsme konzumovali: 1/2 melounu,
borůvky, maliny, hráli si se šneky a jehličím a vůbec radovali se z pohybu.
Údernická skupina L&Š&K vyrazili přímou cestou na zámek, zatímco
kluci zvolili snadnější cestu naokolo. Jaké bylo naše překvapení, když
asi 10 metrů před zámkem nás zaskenuje (od slova SCANNER) mladá dáma a
zvolá: „Služba, vyveďte ty turisty eskortou k bráně!“. Ano, ano,
byli jsme ve vojenském výcvikovém prostoru pradesantní jednotky ve ZBIROHU a
pronikli jsme neslyšně – ačkoliv hlučně – na 10 metrů k jejich HQ
a nyní jsme byli eskortováni k hlavní bráně. Pro baby to byl vrcholný
zážitek dne a i pro mne to byla nezvyklá zkušenost. Kluci na tom byli o poznání
lépe. Byli předvedeni k majorovi posádky jako narušitelé vojenského
prostoru. Svobodník, který je zatkl za to dostal 3 dny opušťáku. Oni byli
zapsáni a legitimováni, načež byli propuštění. Svobodník, který je
eskortoval jim po cestě stačil vykecat služební tajemství a to, že na 100
vojáků je na posádce 300 gum… (vzhůru do NATO!…)
My vyhoštění a eskortovaní vyděděnci jsme se opět sešli v hospodě
„u Slunce“, kde Tom sledoval 1. část poháru UEFA Jablonec
´ Karabach Agmar. Pak už úplně unavení, doštípaní,
nemocní a spálení jsme přikodrcali zpět do ZVÍKOVA a šli se v dešti
okoupat do Berounky. Teď si připravujeme zrovna Chutnou krmi, přičemž už
dnes holky neprotestují ani proti ingrediencím typu popel a tráva. Zrovna
holky loví z kotlíku něco mezi kozím bobkem a klíštětem.
*nakonec
to bylo oko… Mám
už hlad a proto se těším na božskou manu z rukou děvčat. Mňam.
Romantický večer se rozplynul u ohně do neurčita …
24.
7. 1997 – Jelikož jsme museli dohánět včerejší „zpoždění“, tak
jsme brzo vstali a v rekordním čase sbalili. Jelikož jsme opravdu měli
hořící koudel za zadkem, tak jsme ani nijak divoce nesoulodili. Už, už, to
vypadalo na jednostrannou dřinu a nudu, když přišel jez ČILÁ. Vypadal
hrozivě a proto jsme jej přenesli, Lucka a Radim však měli smůlu v tom,
že najeli bokem do proudu pod jezem a přišlo jejich druhé koupání v pořadí.
Lucka očividně byla v šoku, ale znovu se projevila VŠB–rozhodnost a
chladná hlava v krizových situacích. Naše potápka to zvládla
excelentně a o odlehčeném Tomovi a Remorkéru parťáků Hubálkových ani
nemluvě. Naše profesionalita v řešení potopených lodí mi nedala ani
možnost vše si náležitě vychutnat…
§mě tam – aby mi nebylo všeho líto – proud
vytrhl pádlo z ruky, a musel jsem si půjčit Šárčino, ale nakonec se
to neobešlo bez „peŠo do průdu a
rychlo!“
*Rosťa [podle maminky a tatínka
králíček (bratr Luboš - pro
rodiče mydlinka, pro Rosťu narcistická držka )] děsně kecá. Poté,
co jsme se s Radimem udělali,
**¬Tohle Lucka prý nesnáší (tento výraz), ale přece
to tu je. Je to divné(pozn. překladatel.)
to ostatní (v čele samozřejmě Mizerovi
****nelze diskutovat o tom zda
Mizerovi, či Mazalovi. )
vzdali a lodě přenesli.
***Luci, nikdo o vaší statečnosti a naší zbabělosti nepochybuje. To
jenom Kosťa spletl dva jezy dohromady (viz.
§)
*Takže žádná excelentnost, ale strašná zbabělost.
****racionální úvaha zralých vodáků…
***Dávám za pravdu Kolpakovým. Mazal je BÁBOVKA.
*Právě jsem byla nazvána dementkou, protože dementuju zprávy. Ale každý
mi tu potvrdí, že Kostík se pořád masíruje a o úspěších ostatních
pomlčuje.
****To
je nestoudná lež. Žaluji tě o milion!
*A ještě něco o našich pocitech při druhém cvaknutí: dost mě překvapila
hloubka vody. Když jsem se ocitla úplně celá pod vodou, tak mě to sice překvapilo
(žádný očividný šok!), ale hned jsem byla ráda, že jsem si nemohla o dno
otlouct druhé koleno.
A musím tu (když jsem se zase konečně dostala ke
kronice) „odrbat“ Kosťu za to, že mluví čecháčsky. Doufám, že až se
vrátí domů, se zase vrátí ke své sladké ostravštině.
****To jsem se nakonec vrátil už v Chocni…
***Ale pak tě to zas přešlo.
**Já bych jen dodal – nevypadalo Fo nebezpečně,
ale bylo to nebezpečné „alespoň podle toho co přišlo. Vstup do NATO zřejmě
nepropasu. Lucka sleduje, že Kosťa mluví čecháčsky, ale přitom sama….
(P. S. Tohle je se značným opožděním
a vůbec to s daným textem nesouvisí– 18. X. 00 – Ještě jedna taková
bordelhádka na papíře a budete si to přepisovat sami, čuňata. Kdo se v tom
má vyznat, co kam patří. A hlavně
to přečíst. Š.)
Makali jsme dál, ovšem až potom, co Péťa s Radimem zkoušeli sílu
proudu. Pár dalších jezů bylo bez problémů až na jeden – tedy jednu –
mělčinu, kde bitevní křižník TИРПИТИС
[čti Tyrpic] nevyzrál na zrádnou mělčinu a jen díky duchaplnosti Radi se
nevyvrátila a nezažila křest vodou. My – dříve potopení – jsme se jim
jen smáli, ale oni byli fakt profíci.
Slunce strašně žhnulo a naše oudy byly na pokraji zhroucení. A ještě do
toho přišel kiks s přejetím stanoviště u Křivoklátu a proto jsme v kuse
museli ujet štreku až do konečného stanoviště.
*A
já jsem se na ten hrad tak moc těšila.
To znamenalo skoro 30 kilometrů
*RECORD®
vody. Hladové krky holek si vyžádaly
pauzu na zbylou játrovku s chlebem.
*A teď,
když jsem dočetla dnešní zápis do konce, musím ještě dementovat
informaci, že jen“ hladové krky holek si vynutily pauzu“, protože hlavním
podnětem k zastavení byl Radim, který od rána nejedl, ale i ostatní
kluci nebyli zrovna najezení dosyta.
**a to proto, že ženské umí jen mazat chleby! TAK A MÁTE TO!
***Když chlapi neumí zapálit oheň. A JE TO ZAS
NA VÁS.
**Pokud
vím, tak už od pravěku se o oheň staraly ženy…
My jsme chtěli lovit, ale když my jsme z toho Grínpízu.
Potom jenom přišly dvě-tři zákruty a usídlili
jsme se v Lučicích.
*Lučice ve Zbečnu. Hned jsme vyrazili po rozbití tábora na
vlak, abychom se dostali na ten Křivoklát. Byl to Šárčin sen, ale bohužel
se nanaplnil, protože na nádraží cedule s „time-schedule“nás naplnila zklamáním, protože prohlídka
byla možna jen do 17. hodiny. A proto jsme zase skončili v hospodě, jako
vlastně už po páté během tohoto turnusu. V tuhle chvíli končí zápis,
protože po 3. Krušovicích (které jsou vyvjímečné…) už by to nikdo nepřečetl.
Radim: Sedíme tu v celkem O.K. hospodě,
*to jsme se přesunuli do druhé hospody, protože v 1. nevařili
je tu bomba servírka, fakt kočka, teď stojí u stolu (pozn. kulečníkového)
a rozmlouvá se štangasty. Více ji, ale asi bere Tomáš, protože umí lépe
sjíždět jezy. Donesla nám květák a šest sejrů
a vypadala při tom fakt fine. (Šárka prý nenávidí Kosťu
*Po kolikáté už… Rutina…).
Jenom vypadá nepřístupně, já nevím jak to mám napsat, protože mám asi
dost, takže mě neberte tak vážně. A svatbu budeme mít v Českých Budějovicích.
Kosťa kromě toho, že mluví čecháčsky, tak tu balí chlapy na svou
alergii na cigarety. Jmenoval se Martin měl metr osmdesát; šedesát přes
boky; devadesát přes prsa, šel po krku, byl to blonďak
a měl knírek.
No někdo má rád holky jiný zase vdolky. Kosťa má rád Martina.
Kosťa: V základním táboře jsme na Krušovicích dodělali 110.
pivo za vydatné pomoci Gruppenführera Toma. Ten po zkouškovém abstinenčním období
byl ráno
*sice pěkně
grogy, ale rekordy se lámat musí…
27.
7. 1997 tak až sem jsem měli dnes namířeno a nyní už mohu říci, že jsme Berouna dosáhli
¯
Ráno
se naše rutina v balení dostala do takového stavu, že jen kromě
vyhozeného klíče od kladky, kterou byly zamčeny lodě – ten klíč se
omylem vyhodil s igelity – vše proběhlo bezchybně. Všichni jsou hrozně
nachcípaní a nejvíce ze všeho Šárka. Ta už kromě HIV a uštknutí hadem
má snad vše. Vytyčených 18 km pro dnešní den bylo sice úmorných, ale uběhly
v tichu a rychle. Z letargie nás probralo až „štěpení
Berounky“ ve dví přímo v Berouně. Podejeli jsme romantický nízký
most a bez výstrahy na nás bafl nejhouší jez na Berounce. Netušený, bez
varování – no prostě na vodáky našeho ražení šok. Ještě jsme byli
plni dojmů a sebevědomí z Nižborského jezu, který ač na pohled zrádný
jsme zvládli bezvadně…
Ten
Berounský jez v odnoži byl
takový zhuštěný, komplikovaný a chaotický jez s následnými
Gigavlnami a stahujícím proudem. Jelikož nebylo jak jej přenésti, tak jsme
jej museli přejet s holkama
*On píše, jako bychom byly zátěž,
ale my jsme se obě na ten jez těšily a dobrovolně se svlékly do plavek.
**A že jim to seklo, náhle tam bylo o 50 % více čumilů…
***Zase kecá. O 100 %, protože přišel ještě jeden. Kosťa zapomněl
(jak jinak) vyzvednout mou odvahu. Tom mi totiž nabídl, že to sjede za mě,
ale já jsem se překonala a sundala ze sebe přebytečne věci (což se mi –
ale i ostatním stalo osudným).
*jsem Šikulka.
**PŘEDEVŠÍM VYVINUTÁ HLASIVKA!… i bágly. První jel Tomáš,
ale to až po detailním prozkoumání stylů jednotlivých vodáků, kteří nás
– váhavé – předjeli a exhibovali na onom jezu. Jen jeden tatík se synkem
se tam dik špatnému nájezdu udělali, a vypadalo to tak škaredě, že holky
~ už svlečené a připravené ~ se se slovy nenávisti, pochyb a odporu spěšně
oblékaly a odmítali
*JAKO TI ZBABĚLÍ…
poddat se Neptunovu živlu! Tom to teda projel a následoval tandem Hlavačkovic,
který bez zjevných potíží zajel na hluché místo pod jezem a čekalo se na
nás. Křik, jekot, nadávání, to byly průvodní znaky Mazalovic´Mizerovic
sjezdu. Ten nakonec byl rovněž bezchybný i když jsem v jedné chvíli
pochyboval. Nechtěl jsem kontrovat proudu a proto jsem jel dál. Projeli jsme
druhý bezvýznamný „přírodní jízek“ a v tom slyšíme ze zadu, že
Hlavačkovic se udělali…
Radim:
Vše proběhlo velmi rychle. Mohu sám za sebe říci, že zrádné resp. na
první pohled obtížné místa jsme překonávali s Luckou bez zjevných
problémů a tam, kde to nešlo jsme se cvakli. To poslední byl, dá se říci
nejhorší, a to že tu sedím a píšu je snad jen díky tomu, že mě Bůh má
rád. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit jak jsem se mohl dostat z víru
a pak uniknout smrtícímu sevření lodi a břehu.
Vše
začalo tak když jsem vjel na malý jízek. Za ním jsem doplatil (a to i
Lucka, můj háček, která jinak podávala fantastické výkony) na svou frajeřinu
jezdit v kánoji s jednou lodí
*myšleno
nohou venku. Vlna, která po tomto jízku přišla
byla nečekaná stejně jako hloubka, která za ním byla. Pak byla velká mela.
Lucce se podařilo vyškrábat na břeh a já jsem plul dále. Musel jsem pustil
loď i pádlo, kterou pak Kosťa
*já pasoval loď; Tom pádlo
napasoval do stromu. Když jsem ucítil pod nohama pevnou půdu, tak
jsem zavolal na Tomáše, aby mi šel pomoc.
*ten řev se dá přirovnat řevu
Vietnamských veteránů snažících se překřičet vrtulník… A ten slovník…
Tom potom, co obětavě vylovil pádlo, se vrhl pro mě, ale otočka
v proudu se mu nepovedla a cvakl se.
*měl na lodi vše, co pro nás mělo
ještě jakž takž cenu…
Díky tomto pak přišel o řadu věcí, stejně jako já o svou hučku,
ke které jsem měl osobní vstah. Nutno dodat, že celý tento den byl jakýsi
divný, klel jsem jak dlaždič, ale naštěstí mám splachovacího háčka.
Nad celým tímto dnem visí jeden velký otazník.
A
teď já – háček: nejdřív musím uvést, že Tomáš se na poslední (téměř
celé výpravě osudný) úsek řeky těšil už od neděle. Ten splav
(bezejmenný) vypadal sice hnusně, ale já si chtěla dokázat, že se dotřetice
neuděláme a bez váhání jsme se do toho s Radimem vrhli. Měli jsme (já
teda určitě) velikou radost, že to vyšlo. Po chvilce jsme zaslechli
Šárčin hlas, jak Rosťovi říká, že ho nenávidí. *Jak
jsem už říkal: „Po kolikáté … Rutina…“
Brzy jsme zjistili proč. Rosťa navedl Šárku na kameny, my jsme na
ně najeli taky (jak později zjistíme, stojí tam Zajíčkův mlýn) a opět
se udělali. Chvíli jsme loď drželi a pak nám kolemplovoucí kanoisté
poradili, ať dotáhneme naši kanoi doleva na břeh ke stromům. Ani nevím,
proč jsme poslechli, ale nyní už bychom se asi radami cizích vodáků neřídili.
Vlevo totiž byla hluboká voda a silný proud. Ztratili jsme dno pod nohami a já
byla docela ráda, když mi Radim řekl : „Ser na loď a vylez na břeh.“
*To není přesné, řekl, nebo spíše
zařval jsem ku.va, vyser se na loď a vylez na břeh. No, v té mele co
vznikla mi to asi odpustíte.
Stejně bych mu nemohla, měla bych dost problémů sama se sebou.
*Co by mu nemohla?
*POMOCT
*AHA…
Takže jsem vylezla po kořenech nahoru a zjistila, že jsem se ocitla
mezi dvěma rameny. Došla jsem až nakonec zídky mezi oběma rameny a na chvíli
se zaradovala, že naše loď je zachráněna. Tomáš stál ve vodě a nějakou
loď držel. Hned jsem si ale všimla karimatek, které měl na starosti Tomáš.
Takže se cvaknul i náš gruppenführer. Později nás obvinil, že celou tu
kalamitu, která po našem cvaknutí nastala jsme způsobili my (Hlavačkovi) (já
si ale myslím, že za to může Kostík, který nevaroval před kameny).
*Já měl co dělat se svým háčkem
– vodním „pseudoprofesionálem“, který byl najednou odborník na vodní
záchranářství. To jsem ještě nevěděl, že můj odznak vodního záchranáře
i s citově vazbovým klouboukem už odplouval Berounkou pryč…
Ale abych nepředbíhala. Stále jsem na zídce a Sledovala, jak Péťa
vyskočil z remorkéra a plaval Tomášovi na pomoc. Předtím ale málem
vyklopili loď, protože Radovan, který měl přidržet svou loď u zdi, šlápl
do prázdna a stabilní remorkér se nahnul docela dost. Pak jsem taky ze svého
stanoviště viděla pytel plovoucí v proudu a za chvíli mě po zídce
dostihl nějaký muž (nebo spíš mladík), ptal se po igelitovém pytlu, tak
jsem ho musela zklamat a říct, že tudy plul, ale už dávno.
*Ten pytel jsem následovně
vylovil já, v domění, že jde o naše krosny. Navedla mě v podstatě
Šára, jak jej viděla hned začala jančit a volat: dělej Radime, skoč pro
ten pytel. Mám tam bráchovu krosnu a jestli ji ztratím tak mě zabije.“
*Abych ukázal, že jsem chlap tak jsem se chadně
vrhl do chladých vln Litávky, naši to osudné řeky. Po chvíli boje s proudem
jsem daný pytel opravdu vytáhl. Když jsem jej, ale přinesl, Šára zjistila,
že naši krosny (resp. náš pytel) jsou u nich v lodi. No a z ničeho
nic se nad námi objevil usměvaví pán, jestli jsme tudy neviděli plavat
krosny…
Pochvíli
se Péťa vrátil do lodi a zavolal na mě, že se sejdeme v Berouně na
vlakovém nádraží. Já se nejdřív musela dostat na břeh, tak jsem přebrodila
kanál, přelezla po zídce dva (!) metry nad vodou kolem dřevěného plotku,
roztrhla si pláštěnku o keřík, vydrápala se na betonový sloupek u mostu a
konečně se ocitla na silnici. Zeptala jsem se na cestu a vyrazila na svou
exhibicionistickou procházku Berounem. Měla jsem na sobě totiž plavky, pláštěnku,
kolem krku mokrý Radimův ručník a v ruce pádlo.
*černé
plavky a průsvitnou
®
pláštěnku
Docela se mi ta procházka líbila. Dokonce jsem
si vysloužila pochvalu, že jsem dobrý háček, protože mám aspoň pádlo.
Chvíli jsem stepovala před nádražím a modlila se, ať se s ostatními
ještě setkám. Po nějaké době jsem v dálce uviděla postavy s barely
a zajásala jsem. Pak jsem ale zjistila, že to jsou cizí lidé. Vyrazila jsem
jejich směrem a z mostu rozeznala Šárčiny kraťasy (ještěže byly tak
barevné).
*V této
chvíli spíš špinavé
Následovalo radostné uvítání (alespoň z mojí strany) a začali
jsme vytahovat věci, které neuplavaly (viz dále) a lodě na břeh. Nejdřív
jsme ale já s Radimem odhalili ostatním tajemstvím, a to že Šipka je
krycí název, že to není ve významu „rychlý jako šipka“, ale
„jde pod vodu jako šipka“. Chvíli jsme byli všichni rádi, že se
nikomu nic nestalo, že jsou lodě v pořádku, ale pak jsme začali vypočítávat,
co komu uplavalo a nebylo toho málo. Největší ztrátou celé výpravy byla
komiksová AKTA X, které jsme celou dobu poctivě namáčeli a zase sušili,
ale hlídali. Nyní jmenovitě:
Kosťa:
klobouk (7 let stár se silnou citovou vazbou a odznáčkem záchranáře);
Radim:
hučka (tzv. multifunkční model, naposledy viděn jako ponorkář), 3 posmrkané
kapesníky, triko „Pouštní bouře“ (dar od sestry a švagra, nejmilejší),
navíc se Radim napil
*a následně z toho
měl pořádný průjem
KAPLANŮV SEZNAM: slipy zůstaly všechny;
*když jsme u těch slipů: každé ráno, při balení stále mokrých
věcí ze šňury, se našel někdo, kdo Šárce nutil Radovanovy růžovo bílé
slipy…
uplavalo: pláštěnka (igelitová, průhledná), mikina (od
maminky k vánocům), bunda, maminčin ručník, tričko
ŠÁRKA: tričko (od tatínka, s čínskými
nápisy), oblíbený šátek; při zlomení lodě hluboká
ztráta prasátkového ručníku z 1. třídy
LUCKA: ručník, tričko, kšiltovka
(reklamní, od brášky, coca-colová)
REMORKÉŘI: bez ztrát
A
nyní pohled Kosti. Navážu na to, jak jsem projel druhý přírodní jez. Z prvního
jsme hned najeli na druhý je, který šárka komentovala asi takhle: „Kosťo,
to prdele, šutry před nám!!“
*Tak
to jsem teda neřekla. Kosťa tvrdí, že to sice není pravda, že jsem řekla
něco daleko horšího, ale já jsem nanejvýš řeka: „Kosťo, kruci, (nebo
kurňa)…“ Dosvědčila to i Lucka, že tak hrozně nemluvím.
**To jste ale nezažili Šárku
v afektu… *Taky jste nazažili Kosťu na lodi. Je z toho
chrápání úplně HLUCHÝ.
**Tak za prvé
~ každého varuji, že chrápu Za druhé ~ každému dám náskok 90
sekund! Tak co by chtěli více, zvláště, když stan je můj, ale kolegiálně
(tak mě VŠB naučila) jsem spal s kluky ve stanu Tomášově.
Já
jen kontroval tím: „Do prdele Šárko, jedu přímo, nemohu jet proti
proudu!!“ no prostě, projeli jsme to very well, ale až po 50 metrech jsme
zjistili – ostatní vodáci nám napověděli – že „někdo“ (Hlavačkovi)
se udělali; Radim na nás sice volal, že za námi jede jeho multifční
klobouk, ale než jsem na to mohl reagovat, tak byl tak daleko, že vylovení
reagovalo na pocity potopení lodi. Přes
amatérské protesty Šárky, abychom vzali do vleku Hlavačkovic loďku, jsem
ji „seřval“ a ukotvil ji (Šárku) v „závětří“ a vrhl se obětavě
po lodi.
*plavba v „šustivé“ červené
pláštěnce.
Loď
jela s proudem a já ji dostihl asi tak 100 metrů před stromem, který
naskýtal skvělou příležitost k ukotvení lodi. Skončilo to tak, že
jsem loď (aby se nepolámala…) držel za příď a nohama najel na onen
strom. Minout ho ocemtimetu, tak hovořím fistulí a pěkně vysoko. Naštěstí
jsem loď umístil do vrby a po stromě – za dramatických okolností – jsem
přelezl na břeh. Musel jsem přitom vylézti na strom z části pod vodou
a jelikož se do mé pláštěnky – (do které) se opřel vítu – musel
zbavil roztrhnutím pláštěnky à-la Tarzan a tak se 50 korun proměnilo
ve vodní verange … Loď jsem tam udržel až
*(?)
než Tom, Péťa, a oba Ráďové přeplavali a pomohli mi převrátil
loť
*(?)
a dotáhnout ji ke břehu k Šárcu. Potom jsme se po navazující
Litávce vydali proti proudu k břehu, odkud to bylo k ČD velmi blízko.
Tam nás čekala Lucka, a bylo tam velmi hronobití kvůli převlékání do
suchého (za deště…) a kvůli všem těm potopením… Radši končím a
nechám místo dalším…
*Zapisováno v hospodě „na Hrázi“. Prosím
omluvte sníženou kvalitu záznamu, ale recordy ® se lámat musí…
Sedím
tu v hospodě! Dneska mám asi 6 pivo. Je mi už fajn, ale v několika
větách bych se ještě rád obrátil na včerejší den. Přiznám se, že na
včerejší závěrečný úsek jsem se moc, moc, moc těšil, ale co se včera
přichodilo bylo hrozné. Nikomu bych to nepřál, ale doufám, že se to stane
ještě mnoha lidem. Jsem rád, že
žijem a ještě radši, že máme všechny lodě i pádla. Mám žízeň, tak
AHOJ.
*(T.K.Jabloné)
**(?)
Sedím
v hospodě, ve které bylo spousty známých lidí. A chci napsat o tom
extempore co zažili Hlavačkovi. Po sjetí jezu v Berouně, který jsme
sjeli s Péťou jako poslední za přítomnosti mnoha čumilů. Nabrali
jsme spousty vody, ale vše bylo v pohodě. Jeli jsme dále a já uviděl nějaké
kameny. Zabrali, ale marně. Najeli jsme na kameny, na kterých se udělali
Hlavačkovi, o tom jsme, ale jestě nevěděli Nabrali jsme další vodu. V tu
chvíli jsem spatřil Lucku někde ve křoví. Nevěděl jsem
Þ
Þ co se stalo, tak jsem zastavil u břehu, a zahlédl jsem v dáli
Toma, který zápasil
Þ
Þ s lodí někde v dáli. Chtěl jsem mu pomoct ale
dno v řece chyběho a propadl jsem se.
Þ
Þ A loupal po zemi. Vypadalo *to
asi komicky, protože Lucka se smála. Péťa nakonec
Þ
Þ vystoupil z lodi a šel pomoct pomoct Tomovi a já
jsem držel loď. Potom jsme
Þ
Þ doplavali k Šárce, která byla červená od smíchu,
podržela nám loď a já se vrhl
Þ
Þ na pomoc Kosťovi a Radimovi s lodí, která byla uvízlá
ve křoví. Chtěl jsem pomoc
Þ
Þ , ale marně proud byl velmi silný. Chytil jsem ze stroma
a za velmi sprost
Þ
Þ ých slov jsme loď dostali ven a cílový místo. A to je
konec.
*Čte se na obojích
**¬ boží slovo
*stránkách
§1
Pozn.
Raďa, Radim, Lucka, Šárka, Tom a Kosťa ~
Kdo první uzavře sňatek, ten platí 1 basu whisky. Kdo nemposlechne,
nechť zemře za krutých křečích v žalůdku a podbříšku…
**Jedná se o dvacet kusů plných lahví.
*§1
dodatek . V případě, že dojde k uzavření sňatku
mezi dvěma výše jmenovanými, platí basu (tj. 20 ks lahví) whisky, každý
z nich.
Podpisy: Kosťa, Tomáš, Lucinka,
Šárinka♥, Radimek Hlavačka, Radovánek, Mydlo, Šona, Kača, Petra, Tomáš, Sylva,Kolek!!, Renča, Markéta, Verča,
Moravec, Knott, Can‘t Re, Jitka, Janička, Verunka
§2
Pokud se dostaneme do 5. ročníku
Þ náběh na ing., půjdeme po trase 30 od kolejí k fakultě
Ekf. a v každé hospodě viditelné z této trati dáme jedno pivo
(každý). Klidně to můžeme jít i 4 dny. *(i 5 dní).
**Není podmínkou dojití k fakultě Ekf
***(Já to půjdu i měsíc)
****¬Tom
*****Tož to Ti klidně věřím. Š.
Podpisy: Šárka M.
*(i
když se
Ü bude jmenovat jinak i když bude těhotná pouze když
bude riziko ohrožení dítěte),
Lucka Kolpi, Radim Hlavačka, Tomáš
Kaplan, Radovan Keller, Kosťa Mazal který tvrdí, že Šárka má index jinde
než v kabelce…
**prý v batohu…
Mýdlo, Moravec, Klimeška, Veronika, Petřulka K., Housenka (Šona),
Tomáš Kasino, Jitka, Renča, Kolek, Verča, Kača, Sylva
***(pivo nepije bude pít vodku!!!)
****to není pravda
Konec § intermezza
¬
toto jsou Krušovice
*ten
flek
*¯ Jste všichni (chlapi) hnusní. Sami se ožerou, že
neví co píšou.
Radim
- A kromě toho: Dnem 26. 7. 97 Šárka přebírá funkci abuzéra a opilce.
Psal Tom – Z Šárka se
stává notor. (jsem po 7 pivech). Psal
Radek – To skoro každý. Zbytek
psal Hlavačka – Tohle se stalo v malé simpl hospůdce. Šárka nás
prý nenávidí *po 437215-šesté…
ale
nakonec tuto funkci ráda musela přijmout. Své jméjmenování
oslavila jak jinak než půllitrem piva na ex.(Svůj smutek nyní utápí v krušovickém
moku (Šárka – pozn. autou autor).
To psala Shara - Jako
kdyby háček neznal své zadáky
Þ vždy valí klíny. Víc (myslím) netřeba dodávat. Hlavačka – Tak to mohu tedy potvrdit, který
zadák by neznal svého (ex) háčka.
Pokračování anabáze
(Kosťa)
Jelikož
jsme potom lodě z Litavky vytáhli na břeh a poslali je vlakem do Jablonného
nad Orlicí (s potížemi rovnajícími se naší inteligenci…) a barely jsme
odsmýčilyi do Srbska. Ten kemp byl ukázkou
nejhoršího snu, který kdokoliv 7 nás kdy mohl zažít. Pivní scouti a
hromada psů, kteří nás obtěžovali celou noc… Večer jsme si alespoň do
10.30 sedli do hospody, kde jsme dorazili 111 pivo. Kromě ožralců, kteří nám
skoro plivli na stan *chrchlali teda hrozně…
jsme se vyspali very well. Šárka sice s Péťou kecali dost
dllouho… Ráno v 7.00 se otvíralo bufé a už v 7.10 někteří návštěvníci
byli zráli na záchytku. Proto, když jsme vstali v 9.30 a vydali jsme se s barely
a krosmami do Berouna, což je 8 kilometrů
*Tomův nápad odsouhlasen všemi a byl to pro nás utrpení. Naštěstí
jsme narazili na vápencové skály, které jsme s Péťou zdolali až po
vrchol.
*Byl
to opravdu úžasný zážitek, plánuji tam horolezeckou výpravu…
S mýma kanadama to byl super výkon, zvvláště
ta cesta dolů… Připoměl jsem si 2 semestry horolezectví s Brázdilem
ve VŠB-TUO. Potom jsme došli s potízemi na ČD, kde v Restauraci
jsme pojedli a vyslechli si přednášky od obsluhovačky ohledně šukání a
opalování. Pokonce jsme byli osloveni „Prdelky moje“. Péťu jsme
vyprovodili na ČD nádaží a vyrazili se sudy a barely na tábořiště u
Berounky. To bylo skoro 2 kilometry. Od předraženého tábořiště.
*resp. ČD
Nakonec to bylo 5 kilometrů. Zkysli jsme v hospodě u Nábřeží,
kde teď jsme měli hromadm piv, které nelze teď ani spočítat. Šárka už má
alespoň 4. Pivo, čímž aspiruje na svůj rekord. Končim, protože jsem bit
Šárkou a okolí jen mlčenlivě přikypuje je jímu řádění.. Máme 156
piv.
Celkově
jsme tento den dali – celkově – 165 piv, což je nový rekord E110
*a Lucka&Šárka
tam pokořily své recordy
â
a nová hranice pro další akce. Večer v 10.30 jsme se z této
opravdu velmi přátelské a útulné hospůdky (původně to bylo garáž…)
vydali na předem vyhlédnuté „wild place“ u vody objevené scoutem
Mazalem.
*od
té doby ho posedl skautský humor…hrůza…
Bylo to „vydupané“ místo v rumištním poli u Berounky kousek
od nekřešťansky drahého campu. Na tomto místě musím na sebe bonznout –
tlačí mě k tomu autentický duch a smysl pro objektivnost – že při
cestě z hospody (později jsem zjistil, že vlastně už po 7. pivu do 9.
piva si toho moc nepamatuji…
*potom
ale zase už vše…
)
jsem byl (podle Radi Hlavačky:) „rozkýváván uragánem v bezvětří a
vibrován se sudem do všech stran.“ Na onom místě jsme trampsky roztáhli
igelit, 4 karimatky a spacáky a rozdělili hlídky po třech hodinách. Bylo to
poprvé, co jsme nocleh řešili formou – „spi a hlídkuj“ . První hlídku
vzal Tom Kaplan s Luckou a svědomitě ji odkroutili. Teda, alespoň si to
myslím, protože já hned usnul a strašně chrápal Hlídka kromě ostrahy
musela i okopávat mé ubohé končetiny a ucpávat noc, protože je to prý
jediná věc, která pomáhá… Obecně, všichni měli ráno nejvíce zážitků
z toho, jak kdo „léčil“ mou uchrápanost během noci. Nejvíce by asi
mohla vyprávět Šárka a Radim. Mazalovic
*Mizerovic
**Mazalovic hlídka (není nad jednostranný
kompromis ohledně příjmení…) proběhla rovněž trochu ospale a navíc
jsme konzumovali vanilkový doutník vybraný Šárkou.
*UEAH…
**Sorry,ale
já nemůže za to, že měli jen 1 druh vanilkových doutníků. Pak
jsem se mohl divit, že jsem ve 3.00 ráno lítal jak šílený a měl „řídký
případ“, a že jsem – kvůli Hlavačkovic a Kaplanově potopení – místo
mokrého a vyhozeného WC papíru musel použít list bodláku(!). O půl páté,
kdy Šárka s neskrývanou potěchou budila Raďu a Radima – její halasný
škodolibý smích vzbudil i ostatní spolunocležníky, za což ji Radim
„vyklepal“ všechno teplo ze spacáku. Od 7.00 hodiny ranní jsme se
začali probouzet a protahovat zmrzlé klouby (P.S.32. ~ Šárka je jeden velký
kloub…). Bez snídaně, zato však plni dojmů a s chutí v ústech
jako po výbuchu jsme se jali dojít na ČD. S tou spoustou sudů to nebylo
zrovna nic snadného a myslím, že všichni jsme toho měli plné kecky… S obrovským
hladem jsme v nádražní restauraci zblajzli den staré rohlíky a všichni
(jaká to ostuda!) půllitrovku čepované limonády. Paní zaměstnankyně oné
restaurace, která nás včera častovala nejintimnějšími výrazy, a která nám
tvdila – na mou odpověď, že jsme poněkud „OŠOUPÁNI“ – že nemáme
furt jen „ŠOUSTAT“ ve stanech, ale jít se i trochu opálit, aby „MAMINY
Z VÁS MĚLY RADOST“ ~ tak přesně tahle paní – jelikož byla střízlivá,
tak nás nepoznala.O úmornosti cestování vlakem, zvláště za dob „tisíce
a jedné výluky“ netřeba nikterak zdlouhavě hovořit. Prostě jsme se
pomalu rozpadávali, až v Ostravě jsme „Defragmentovali“ docela.
Proklínal jsem chvíli, kdy jsem si říkal, že dva barely jsou O. K. Nebyly.
A to teda pořádně. No a tak vlastně skončila ona slavná Berounka ´97.
Všichni
jsme plni zážitků – pozitivních, i negativních – pokousáni od čehokoliv,
spáleni, podřeni, nachcípáni, {naštvaní},
*alternativní stav těla… ale přesto vše šťastni,
že i tato akce potvrdila dobré jméno akcí organizovaných E110. {Zde se určitě
Radim a Péťa ohradí, ale aťsi…}.
Ani se mi nechce sumírovat to vše, co na předchozích 23! stranách bylo
podrobně rozepsáno. Všichni určitě budou mít spoustu „UPŘESNĚNÍ“ a
proto zvolávám „Do psaní psa!“. Věřím, že až za rok pojedeme, nejspíš
Otavu, nebo až v 5. Ročníku levou zadní sjedeme Vydru, tak že budeme pořád
čerpat ze zkušeností nabraných právě zde. Jelikož však háčci nedostali
výprask pádlem, tak jim nelze udělit titul „vodák abonent“, ale rád
bych pochválil jejich „všemocnou snahu o mírumilovný proces nastolení
klidu a demokracie na všech lodích!“. Jen tak dále a hloub! Nezbývá než
zvolat vodácké AHOJ ~ a jestli neslyšíš ten rozdíl, tak ve finále je to
jenom AHOJ.
V kupé
(na cestě domů z Prahy) jsme se dobře „hádali“ o to, kdo bude mít
tu čest „představit“ doma zbylou láhev Starorežné z Prostějova.
Vyhrála jsem já, protože si všichni mysleli, že já s tím budu mít
nejméně problémů.
*Omyl, souviselo to s fcí abuzéra E110…
Tak dobře, ale v září se s ní znovu setkáte.
**Je mi líto, ale
s tou flaškou se už nigdy nesetkáte. Padla 4. 8. ´97 mezi 20-22
hodinou. Díky Miki
(nebo
Mizi – pozn. přepisovatele – nemůžu to přečíst)
TÝ
BRĎO. Je po prváku a půlka kroniky je v čudu. (A to prázdniny ještě
nekončí). P.S.
Začíná být trochu „jetá“.
Největší
hlášky výpravy:
„Zuzanko,
ty svině prašivá, vrať se do krabičky!“
(Srbsko, opilý majitel prašivého psa, 6.00 hod ráno)
„Hubte
trempy, serou v lese“ + „Ja, schmeckt gut“ (název jedné stěny (skalní) u Berouna)
Appendix
No.1:
I.
Háček je od narození podčlověk, což lze napravit jen velmi složitou
a
zdlouhavou procedurou – přeměnou v muže – přičemž originál je
neokopirovatelný
II.
Háčkovy stížnosti,
přání – a nedej bože požadavky – jsou už předem zavrhnuty a považovány
za irelevantní nemístné obtěžování zadáků
III.
Háček otvírá
ústa jen tehdy, chce-li po něm zadák aby zazpíval; aby se najedl –
zbylo-li mu co k snědku (a zde má ještě povinnost vytvářet prozíravě
rezervy jídla na horší časy…); aby hlásil překážky v toku a aby
objednával pivo
IV.
Háček chodí vždy
deset kroků za zadákem
V.
Jediná výjímka
z předchozího bodu nastává tehdy, hrozí-li zadákovi vpředu nebezpečí
VI.
Háček vždy
intuitivně ví nač má zadák chuť a má po ruce připraven zadáků objekt zájmu.
Pokud možno ještě dříve než si na to zadák vzpomene, čímž šetří zadákovy
přepracované mozkové závity.
VII.
Háček
drží hlídku od doby zadákova ulehnutí ke spánku až do chvíle jeho
probuzení.
VIII.
Háček má vždy přehled o tom, kde mají nejlepší a nejlevnější pivo a
zajišťuje jeho trvalý přísun přímo zadákovi tzv. „to the hand and
certain open“
IX.
Zadáci
si mohou podle aktuální potřeby háčky vyměňovat, vyobcovat z kolektivu,
zastavit či jinak s nimi kšeftovat aniž by se háčem jakkoli proti tomu
mohl ohradit
X.
Háček
je ten, kdo je tvůrcem tepla v tlupě, resp. v páru. Zbytečně neubírá
teplo zadákovi přičemž se snaží spíše zadáka všemožně zahřívat
XI.
Jakékoliv zadákovo
nepohodlí je zapřičiněno háčkovou nepředvídavostí a neschopností.
Jediná možnost odčinění je dvanáctihodinová non-stop masáž
XII.
Všechna
tato pravidla jsou nadřazena ústavě a tudíž pro háčka plně závazná; to
však neomezuje – z Neptunovy vůle – Radu zadáků, aby vydala prováděcí
vyhlášky, dodatky a ostatní podobné akty jejich zlovůle během expedice
XIII.
Zadákovo chrápáni
se pro háčka slavičím zpěvem a není předmětem háčkova posměchu za zády
zadáka.
*Tohle
už je dodatek nejmenovaného Chrapouna
|
