...aneb Stříbrnické rozjímání.

18.-19.11.1999

Varování !!!

Účast: Kosťa, Šára, Tom Kaplan, Kelímek, Housenka, Milda, Iggy, Špičák, Klimeška,  Raďa Hlavačka, Honza, Vojta, Džemel, Hanka,  Zdeněk, Beáta,  Martin S., Petra P., Martin

Vlak číslo 140 – Expres ODRA v pořádku dovezl mne, Šárku a Toma do hanácké metropole, kde už na nás čekal organizační prvek číslo 1 – Kelímek s Milanem a ač bylo půl třetí, tak jsme se nebránili tomu, aby nás Tomáš zavedl do Zbrojnice na rektorát...

Teď jsem byl pověřen nelehkým úkolem, abych popsal naší olomouckou anabázi. Jelikož jsem se po pracovních povinnostech dostavil na místo s určitým zpožděním, tak nemohu popsat úvodní štrapace ostravského předvoje, který se o místa tradičních oslav 17. listopadu dostal pro jistotu, aby mu něco neušlo, již kolem půl třetí odpoledne. Kosťova myšlenka tudíž, alespoň dočasně zůstane nedopovězena. * Úvod můžeš Kosťo doplnit nakonec (pozn. red.)

Navážu tedy až zhruba šestou hodinou podvečerní. V tu dobu jsem se na inkriminované místo dostal já. Jednalo se o hostinec Garáž (prý Kelímkům nejoblíbenější), kam se dá z „hlaváku“ dostat tramvají č. 1, 5, zastávka Tržnice – schválně jestli tam za dalších 10 let ještě bude. Schválně jsem pospíchal z obavy, aby mě ostatní kamarádi ještě poznali. Přiznejme si, že šestá hodina bývá v mnoha případech již hodně kritická. První, na co si při vstupu do hospy vzpomínám, byl cigaretovej smrad, který udeřil do nosu jako rána basseballkou. V tu chvíli mi bylo jasné, že i Ráďa už je na místě. *  Tohle nevím, co znamená, to jsem nebyl já, ale Igor se Špičkou.   ** Igor se Špičkou ještě vůbec nekouřili (tak se Radime konečně přiznej)   *** nejmenuješ se náhodou Zatloukal?   **** Já se teda přiznávám, ale jen trochu. (sorry, ale nemohl jsem to na sebe prásknout hned)   

Osazenstvo mě svojí početností překvapilo. Vždyť kromě číšníka jsem znal úplně všechny. V rohu objednaného salónku se u stolu krčilo pět postav, samí ekonomové: Kappli, Šára, Ráďa (čich mě nezklamal) a olomoučtí novici Kosťa s Klimeškou. S uspokojeným pocitem, že jsem o nic nepřišel (snad jen o Kappliho 5 kousavců, kterými se hned v úvodu vyšvihl do čela kanadského bodování), jsme se pustili do nenucené konverzace typu: „Jak se máš?“, „Co děti?“, „Elektřina svíti, plyn nezkomírá a fíkus pustil další list k Vaší plné spokojenosti?“. A čekali na další loupežníky. Mezitím jsem byl obeznámen se zkušenostmi svých kamarádů s novými děťátky pivovarnického průmyslu, konkrétně litovelské napodobeniny Velveta a to Maestro, které žahli v předchozí hospě (viz. Kosťovo razítko). Šárka mi ho vehementně doporučovala, jelikož je údajně bez chuti; Kosťa glosoval tím, že se konečně nebudu šklebit; Kappli nepřímo dementoval zprávy tvrzením, že je na hovno; Ráďa naopak zdůraznil, že po něm nemá v držce chuť, jako kdyby žvýkal hovno;   * doslovný překlad   **Byl jsem jediný střízlivý a takové nehorázné pomluvy (Pivo? Co to je??)   Klimeška ke všemu významně přítakávala hlavou – tak si vyberte. Učebnicový příklad tvrzení „víc hlav, víc ví“. Cestu k tomuto zázraku mi však nikdo nebyl schopen vysvětlit. Nutno přiznat, že můj výklad akce je také psán stylem „útržkovité zápisy senilního diváka“ – proto všechno, na co si ještě vzpomínáte, tak dopište! (i pravdu). 

Po šesté hodině se naše jednotky začaly postupně srocovat. V jakém pořadí kdo přišel však po mně nemůžete chtít vědět. Celkovým výsledkem bylo, že skupinka lidí v protilehlém rohu salónku se v zápětí zdekovala. Asi slyšeli Kappliho jak říká, že posilněn šestým kousavcem už je ve stavu, kdy je schopen cizákům zakázat objednávku dalších cervéz. Daly se stoly dohromady, což odnesly mé školní rifle – byl jsem totálně mokrej, a to ani na pořadu nebyl striptýz. Ostatní účastníci: Špičák,  * Alias Špiča, Špička apod.   Igor, Honza, vojta, Džemel, Hanka, Kelímek, Zdeněk, Beáta, Milan, Martin S., Petra P., Martin (syn VŠ teachera medicíny, což nezůstalo bez povšimnutí, hlavně u přítomných mediků typu Špičák, Igor – člověk holt nikdy neví, tak jsem se mu také představil). Kelímek všechny oslnil svým zimním sestřihem. Náš železobijec nečekaně sundal dolů své kadeře, což jistě způsobilo vlhkost v rozkroku u mnoha z přítomných dam.  * A tímto výrokem se Housenka přiznal(a) ke svému pravému já, protože viditelně mokrý(á) byl(a) jen on(a) (důkaz viz. přesun stolů).   Atmosféra rozhodně nevázla. Igor rozpoutal dalekosáhlou rozpravu o nerozlučném (i když nyní rozlučném) duu Bílá liga – a spol. Rozebíralo se téměř vše, od obličeje slečny M., který, jak Igor znalecky zhodnotil, „když se usměje, tak popraská“, přesto, jak v rámci milostné předehry jí pan R. osekává hubu dlátkem, až po styl oblékání této extrémní dvojice hnědý – bílá. Třešničkou na dortu byla debata Šárky s Kosťou o prorůstové politice chlupů hnědého gentlemana. Naše mysli se však stále vracely ke stříbrnické anabázi, zvláště pak ke zpáteční cestě Nagano-hadra. Museli jsme si prostě ucelit nějaké maličkosti. A tak jsme se dozvěděli něco o červených trenýrkách, o tom, jak mladí VŠ v současnosti cestují 1. třídou. Obecenstvo jsem pak musel seznámit se svými útrapami na trati Olomouc hl. n. – někde za Olomoucí – Olomouc hl. n. – Přerov – Kojetín - KM; Kosťa snad po sté sčital své pizzy v rámci celorepublikové akce „Každý něco pro město“. O Kappliho krkolomném nákupu láhve Citrusu za 400 Kč jsem si nechal vyprávět dokonce dvakrát. Naše nostalgické vzpomínky byly jakoby symbolicky zahaleny do hustého oblaku kouře doutníků valícího se z úst Špičáka, Kosti, Igyho a spol. A když Ráďa ještě začal sekundovat svýma elemkama,   * Zase kecy, kecy a nic než kecy   draly se nám do očí slzy způsobené nikoli pouze dojetím. Tímto si definitivně zavřel cestu k vysněnému malému pivu, jehož povolení na mně, ve slabé chvilce, vyloudil. Hlasování pléna (jednomyslné) ho definitivně odstavilo od vytouženého škopku, což s potěšením kvitovala hlavně Klimeška. Dokonce jsme zaslechl něco o sázce o šampus (tuto zprávu však nemám potvrzenu ze dvou na sobě nezávislých zdrojů).   * Už padla (FINE)   

Dále se večer odehrával již za nepřítomnosti Igyho, který musel vycestovat na sever, jelikož tam měl na ráno domluvenu schůzku se svým osobním felčarem. A také bez Zdeňka s Beou, kteří mi odešli fušovat do řemesla na místní zimní stadion. Po splnění svých reprezentativních, ale spíše reprezentačních povinnosti se Zdeňa opět připojil ovšem již bez svého sluníčka Beáty, které znaveno zapadlo do své postýlky. Ne tak my. Zaúřadoval Kelímek, který se vytasil s kazetou skupiny, jejíž název je velmi těžko přeložitelný.   * Brazilští Nedvědi   Objednal si ji Milan – snad ten hoch ví, do čeho jde. Fascinující byl, i pro jazykového analfabeta všeříkající, název písně „World of shit“. Možná právě proto jsme s Martinem a Petrou marně v bookletu hledali doprovodný text. Od této story již nebylo daleko ke zpěvu samotnému. Řádně jsme posílili své hlasivky tekutinami, každý dle svého výběru. Překvapila Hanka, která na rozdíl od ostatních posilovala svůj vokál Coca-colou a čistým čajem. Bohužel ten večer byla indisponovaná. Důvěryhodnost jejích slov potvrdil Kelímek slovy: „Hanka, když může, tak zapařit umí“. A následně zahájil první verše oblíbených songů. Milovník tradiční české hudby se mohl pokochat a vychutnat si písně jako Sukýnka, Mařena,  *Božena   dnes již zlidovělá Červená Karkulka, či nový soundtrack Kouřila babička dědečka… 

V tu chvíli si nikdo z nás už ani nevzpomněl na trapné chvíle, kdy Džemel zapomněl přinést fotky z Rumunska (ale Kelímek mu to neřekl). Na řadu přišly jiné věci. Šára kupříkladu konzultovala tvarovou disharmonii svého chrupu s přítomným špičkovým zubařem,  * Igorem   kterou demonstrovala tím, že mu vytesala otisk svých zubů do tkáně   * své   levé ruky. Mezitím si ještě stačila zapalovačem opéci kousek nehtu, čímž místnímu aroma na kvalitě zrovna nepřidala. Kosťa zase přítomné seznámil se svou tříkanálkovou anomálií, se kterou se ani na Harwardu nesetkáte, s následným zákrokem u slovenského řezníka, pod jehož pažemi musel prokázat značnou dávku odvahy. Aby dal svým slovům patřičnou váhu, tak jakoby mimoděk před očima obsluhujícího číšníka sbalil do kroniky jídelní lístek. Nutno říci, že místní obsluha nepatřila k nejrychlejší. Než si nás číšník všiml, že sedíme u baru, stačil si Kelímek sám natočit jeden Staropramen. Byl by stihl obsloužit i nás ostatní, kdyby Hanka nevyplašila kuchaře lelkujícího v chodbičce za výčepem ve tvaru karburátoru. Hanka, v domnění, že se jedná o obsluhujícího, evidentně kuchaře překvapila svou žádostí o láhev bílého vína. Se slovy „Já musím jít vařit“ však kuchař zbaběle prchl. Znělo to přinejmenším podezřele, neboť číšník právě přišel s tím, že už se zavírá. Tak jsme se s nimi rozloučili, zaplatili (jediný, koho jsem viděl platit, jsem byl já) a opustili tuto stylovou hospodu zařízenou jako v Pulp fiction, jak jsem byl poučen Kosťou a Milanem. Kelímek jim ještě počmáral zeď vzkazem pro Peťu, která se k nám v hluboké noci přidala a vydali jsme se obohaceni novými zážitky, ale především několika kusy rádoby broušeného skla, na triumfální cestu centrem Olomouce k naší druhé zastávce: Pod lipidy   * lipiny. Opravil Hlavačka v. r.   (nebo nějak tak). 

Po menších problémech s volnými místky jsme nakonec obsadili krásný, dlouhý stůl velikosti č. 6, který kapacitně plně uspokojil naše neskromné požadavky. Přesto se našli někteří, kteří raději zahřívali vysoké stoličky u baru. Posléze se zahřívali i vnitřně. Milda se Špičákem, majíce v úmyslu vyhnout se placení, se snažili získat si servírku tím, že jí hustili do hlavy něco o osobní známosti Luneticů. Celá záležitost nakonec dopadla tak, že jsem jí musel zazpívat jednu z našich vypalovaček. Po tomto výstupu však zmizela nejen servírka, ale po hříchu i vidina úspory našich financí. Místo mladé servírky nastoupil nějakej drznej servír, kterého jsme si na svou stranu získali objednávkou dvou džbánků bílého vínka. Jeden jsem slupl já, druhým svlažila své hrdélko Hanka. Oba jsem bohužel džbánky v hospodě zapomněli. Ani, z mého pohledu, relativně střízlivá Peťa mi to nepřipomněla = vroubek. Jinak jsme hromadně debatovali a vylepšovali dlouhodobé statistiky. Příjemně překvapila Šára, která s prstem v nose vyžahla svoje deváté pivisko, zatímco Kappli jen potupně usrkával. Toto samozřejmě neuniklo kamerám všudypřítomného Kelímka se Špičákem, kteří svým výsměchem jasně vyjádřili svůj názor. Kappli, vědom si rapidního poklesu své dynamiky, zapřáhl poslední milióny mozkových buněk v olympijském kvízu, a po haluzi vyhrál nad číšníkem další pivo – asi nějaká přebytečná koza. Další události odsud neznám, neboť jsem byl zaměstnán tím, že jsem neustále musel tahat nějaké ospalce ze záchodu. Navíc Kosťa podezřele často chodil na vzduch, tak jsem v tom nechtěl nechat kamaráda samotného. Důvod těchto meetinů je však veřejnosti utajen.   * No to snad ne, parde. Já, ač s nástupem na životní rekord se nechal svědomím (a Šárkou) přesvědčit, abych vyhledal dlouhodobě nepřítomného Housu (asi jsme delší dobu neslyšeli „tu nějakou perverzní“…) a když jsem mu navrhl místo potupného pobytu na WC romantickou procházku jiskřivým vlahým čerstvým nočním olomouckým (není už těch přívlastků nějak moc?) vzduchem, tak mě blahořečil – a teď tak pokroucená pravda. Už vůbec nemluvím o ryze kamarádském gestu, kdy jsem vypomohl příteli v nouzi nastartováním peristaltiky za pomoci čistě verbální – a to zmínkou o Housově oblíbené bílé čokoládě – konkrétně asi tuně a způsobu výroby. Myslím, že i ona inkriminovaná kašna byla ráda, že Housa patří mezi novice v umění zvracečském…   ** Ještě bych rád poznamenal, že ona sázka, že klenbu v této hospodě „přeholdnuju“ (přelezu hlavou dolů) a ta uloupnutá omítka byla profesionální pochybení, ale nerad bych se vymlouval na to, že jsem neměl sebou „maglajz“ (magnézium na ruce – pozn. pro nelezce).   

Pak jsme se vydali domů. Nebo chtěli jsme jít už domů? Každopádně jsme se rozloučili s Petrou a Marťou, kteří mě potěšili tím, že mému baťůžku ulehčili o dva krígly. Stejně ho nesl Ráďa, který mě přesvědčoval, že vůbec nepil. Ovšem zachoval se jako typický pseudoabstinent a cestou jeden krígl rozbil  * To byla náhoda, ten krýgl se rozbil sám.   (ukažme si na něj). Mohu mluvit o velikém štěstí, když jsem na chodníku našel tabuli Krušovic,   * Bernarda   kterou tam někdo neopatrný vytratil. Ještě úschova před policejní hlídkou, kdy se tabule vybízející ke koupi koprové omáčky rázem zablýskla vedle vchodu do drogerie, a jeden ze symbolů této akce byl náš. Po několika desítkách metrů se nám do cesty postavila další hospa U Dobráka. Ne a ne uhnout z cesty, a tak jsme tradiční putování hanáckou metropolí (tím nemyslím Zlín) ukončili zde. 

Nad ránem jsme se pokojně rozešli; někdo domů, někdo na koleje a zbytek samozřejmě ke Kolínkům. Obdivovali jsme nově zrekonstruovaný byt, který údajně byl zformován podle náčrtku samotné pí. Kolínkové (jestli někdy namaluje obraz, tak ho hnedka kupuju). Následující minuty se odehrávaly v duchu Lucculových hodů II: okurky, chleba, mísa kuřecích stehýnek – prý v současnosti nedostatkové zboží až odněkud z Belgie. Vydatně jsme pojedli, což ocenila hlavně Klimeš, která si musela vytvořit tukové zásoby na ranní cestu do Ostravy. Odtud se totiž měla ranním speciálem přesunout do Prahy, kam jela podpořit snědé spoluobčany do fronty na víza. My ostatní jsme ulehli k blahodárnému spánku. Ráno mě vzbudil nedočkavý Kappli, který se přišel do obýváku podívat na Eurospor. Všichni už byli vzhůru, Peťa se dokonce vypařila nadobro. Asi nechtěla, abychom ji viděli, jak se motá. Ale i my ostatní jsme měli pěkný hedejky [piš headachy]. Jen Ráďa spokojeně chrupkal notně rozvalený i přes mou polovinu postele. Však jsme mu také celonoční vytlačování přesně mířenou placírkou do zoperovaného palce vrátil i s úroky. Na snídani koupil Kelímek čestvé rohlíčky, se Šárkou ukuchtili čaj a párky   * Kosťa byl také kvalitní asistent   * Ó, jsi příliš laskava…   - fantazie.Nad námi poletovala Matylda, která občas ochutnala Kosťovo ucho. Ranní idylku jen občas narušil Kappli svými pšouky, které umí jen on. Vysloužil si za to Ráďovu kritiku, který řekl, že „Někteří lidé by v prdeli neměli mít dírku“. Zanedlouho jakoby na svá slova pozapomněl, když vypustil do pléna několik vražedných ticháčů.   * Co je to za chlapa, který si neumí pořádně prdnout (že Romi). Mimo jiné Rosťa svými pachy obtěžoval slečnu (nebo paní) servírku už v hospodě „Pod lipiny“. O tom jak Kolínkům „vyudil“ byl jsem, ale v této pasáži nenašel ani čárku.   Netroufám si říci, kdo v této minisoutěži zvítězil; jisté však je, že po Ráďově „příspěvku“ se již Matylda v obýváku neobjevila. Když byl postupně zamořen celý byt, rychle jsme se sbalili a před polednem vyrazili na vlak – domů.

Bylo 19. listopadu, 10 let a dva dny poté…   * (ono to vyšlo takhle na den)

 Musím pochválit Housátka, jak krásně popsal naši akci. I když se mu některé události pletou, tak k vytvoření názoru na naši akci to úplně stačí.                                                             Marketingová kolegině Šárinka

 Romík, dosti podrobně popsal tuto akci, čemuž se divím, hlavně pro jeho hybernaci (nebo hibernaci?) na WC „Pod lipiny“.   * nebo pod limpou   Patří mu chvála a dík a tak trochu i můj obdiv, za pěkný sloh atd.

Úředník a byrokrat Radim H., v. r. 

P.S. – Pasáže, které se mi nezdají jsem označil hvězdičkami a patřičně doplnil komentáři (některé Romiho pasáže jsou opravdu zavádějící a zkreslují fakta)

 Jako jeden z hlavních organizátorů celé akce se cítím povinen taky vyjádřit svůj názor a vysvětli některé sporné fakty. Ty se týkají především názvů zařízení, ve kterých se odehrávala pietní vzpomínka na hrdiny revoluce. Kdyby někdo se snad chtěl inspirovat a zopakovat naši trasu, ubezpečuji ho, že hospody typu „U Dobráka, „Pod lipiny“ nebo dokonce „Pod lipidy“ (stylově by se mohl naproti nacházet podnik pod jménem „Sacharid & Protein“) nenašel. Nenašel bych je ani já a to už v Olomouci nějaký ten pátek žiju. Zmíněné chyby omlouvá snad to, že autor předešlého textu, známý jako Kroměřížský Arnie,   * to psal můj kouč. Opravdu hezký vánoční dárek, moc dojemné.   nevstupoval už do těch objektů zcela při smyslech. Zvlášť v hospodě „Pod Limpou“ na část týmu padla krize. Zmíněný Arnie chvilku bublal na záchodě a pak společně s Kosťou vyběhli do noci vstříc novým zážitkům, které se spočívaly v poblití historické kašny, která je v seznamu UNESCO.   * já to říkám furt, - Housa má hold vkus…   * Dlouho jsem se silou vůbe držel nad vodou, ovšem „kamarádský“ Kosťa svou srdceryvnou historkou o bílé čokoládě z mne dostal všechnu mojí důstojnost.    Pro Kosťu má vůbec zdejší zdravé klima velkým problémem – viz předešlé extempore (březen 99) na Hl. nádraží.  * Lidé už začínají kosit vsedě – takové unikátní know-how (pro neangličtináře „vědět jak“) by jste si měli nechat patentovat! Kdyby jste potřebovali svědka, mohu svědomitě říci, že jsem byl u toho, když nebozí cestující na peróně olomouckého nádraží zděšeně uskakovali před Kosťovými nánosy pleskajících mucínů.   To by bylo asi tak všechno, čím jsem chtěl doplnit a upřesnit popis této párty.

 I já bych rád vyjádřil nezměrný obdiv panu Romanovi Šrámkovi a hluboce smekl před tím, jak syn prostého obchodníka s LTO se může vyšvihnout na prozaika 1. třídy – nebo ještě lépe IC.

P.S. Děkuji za objasnění několika sporných momentů místo kterých jsem měl doteď bílá místa s nápisem HIC SUM LEONES.  * sunt ©Kačenka (Havlíčkova slečna)   Rád bych se dodatečně omluvil všem medikům, ale zase jsem u některých nepostřehl že odchází, ale slibuji, že jednou příjde den, kdy se s nimi normálně rozloučím…             

Zpět na vrch stránky

Copyright 2000 - 2007 Kosťa Mazal
Optimalizováno pro dioptrie 2,75 na každém oku.
Předpokládaný souhlas s uvedenými údaji je samozřejmostí. V případě výhrad vůči čemukoliv použijte návštěvní knihu s poznámkou.